V roce 1912 zemřelo několik velkých českých spisovatelů. V březnu spáchal sebevraždu Vilém Mrštík, v červnu zemřeli Zikmund Winter a Josef Václav Sládek a v září je následoval další lumírovec Jaroslav Vrchlický. Bylo mu 59 let, z nichž poslední čtyři léta vlekl vegetativně trosky své bytosti, jak píše Arne Novák – zde si dovolím malou odbočku.
Arne Novák a jeho Dějiny českého písemnictví stáli u zrodu mého zájmu o literaturu. Nikde jinde jsem nečetl tak krásně stručné, výstižné a mírně subjektivně zabarvené medailónky českých spisovatelů. Ten v papíru balený exemplář, z něhož jsem se učil na maturitu, je teď v dobrých rukou, nicméně mi pár let chyběl v knihovně, a tak jsem rád, že se jistý pán z kadaňského hradu v můj prospěch zbavil svého poválečného vydání a já se zase mohu kochat bystrými postřehy mého oblíbeného literárního historika. Jeho matka Teréza Nováková, další velká česká spisovatelka, uzavřela v listopadu smutnou bilanci roku 1912.
Rád bych letos připomněl výročí úmrtí Jaroslava Vrchlického, a to najmě proto, že se jako já narodil v Lounech, zemřel ve věku, v němž zemřel i můj táta, a měl ho rád Jaroslav Seifert. Dnes jsem některé herce divadla Navenek seznámil s úmyslem nazkoušet Vrchlického jednoaktovou komedii V sudu Diogenově, s Píďanem bychom přečetli ukázky z erotických básní, které se mylně Vrchlickému připisují, a spojil bych to se čtením z korespondence se Sofií Podlipskou, kterou zrovna po nocích pročítám. Přednášku by si zasloužila i hana, které se Vrchlickému dostalo k 50. narozeninám v článku z roku 1903, jehož název jsem použil i pro můj článek, a celý rozpoutaný spor okolo toho, který jistě přispěl k básíkově zhroucení o pár let později. Je tedy z čeho čerpat.
Arne Novák a jeho Dějiny českého písemnictví stáli u zrodu mého zájmu o literaturu. Nikde jinde jsem nečetl tak krásně stručné, výstižné a mírně subjektivně zabarvené medailónky českých spisovatelů. Ten v papíru balený exemplář, z něhož jsem se učil na maturitu, je teď v dobrých rukou, nicméně mi pár let chyběl v knihovně, a tak jsem rád, že se jistý pán z kadaňského hradu v můj prospěch zbavil svého poválečného vydání a já se zase mohu kochat bystrými postřehy mého oblíbeného literárního historika. Jeho matka Teréza Nováková, další velká česká spisovatelka, uzavřela v listopadu smutnou bilanci roku 1912.
Rád bych letos připomněl výročí úmrtí Jaroslava Vrchlického, a to najmě proto, že se jako já narodil v Lounech, zemřel ve věku, v němž zemřel i můj táta, a měl ho rád Jaroslav Seifert. Dnes jsem některé herce divadla Navenek seznámil s úmyslem nazkoušet Vrchlického jednoaktovou komedii V sudu Diogenově, s Píďanem bychom přečetli ukázky z erotických básní, které se mylně Vrchlickému připisují, a spojil bych to se čtením z korespondence se Sofií Podlipskou, kterou zrovna po nocích pročítám. Přednášku by si zasloužila i hana, které se Vrchlickému dostalo k 50. narozeninám v článku z roku 1903, jehož název jsem použil i pro můj článek, a celý rozpoutaný spor okolo toho, který jistě přispěl k básíkově zhroucení o pár let později. Je tedy z čeho čerpat.
Rok strávený po universitních studiích v Itálii byl snad nejdůležitější událostí jeho života: uviděl hory, moře, antické i renesanční umění; od Leopardího postoupil k Dantovi; přesvědčil se o milostném přátelství zralé, hluboce vzdělané a ušlechtilé paní, která ho vedla od solipsistického světobolu k vývojovému optimismu a od lyrické improvizace k uvědomělé umělecké práci; současně se trvale odvrátil od německé poesie k literární Francii. Paní, která přivodila jeho vnitřní obrození, nestala se jeho chotí; manželství s její sličnou, ale všední dcerou, dalo mu nejprve smyslné blaho, jež vyčerpal na dno i básnicky, pak tichou rodinnou pohodu, pro kterou našel teplé a melodické tóny, nakonec zklamání a rozvrat, pod nimiž by jeho vroucí srdce a slabá povaha byly málem klesly, ale z nichž si přece zachránil resignaci, doprovázenou písní, ale i zvláštní bolestnou něhu, novou v jeho poesii.
Pročítám si tedy stránky dopisů, které psal z Itálie oné ušlechtilé paní Sofii Podlipské, a velmi mi to připomíná Vláďovy dopisy z fronty snad jen s tím rozdílem, že Vláďa musel hrát s důstojníky povinně taroky, kdežto Vrchlický hraje se svými italskými chlebodárci povinně šachy (Podlipská mu chytře radí, aby stále prohrával, že je to s ním přestane bavit). Vžívám-li se do kůže obou pánů, myslím, že je ty stolní hry náramně bavily, jen v dopisech dobře znělo, že je odvádějí od jejich jediné vášně, a to je psaní svým milým. Nepsal bych to jinak. Občas zde něco z dopisů či z díla utrousím.
Pročítám si tedy stránky dopisů, které psal z Itálie oné ušlechtilé paní Sofii Podlipské, a velmi mi to připomíná Vláďovy dopisy z fronty snad jen s tím rozdílem, že Vláďa musel hrát s důstojníky povinně taroky, kdežto Vrchlický hraje se svými italskými chlebodárci povinně šachy (Podlipská mu chytře radí, aby stále prohrával, že je to s ním přestane bavit). Vžívám-li se do kůže obou pánů, myslím, že je ty stolní hry náramně bavily, jen v dopisech dobře znělo, že je odvádějí od jejich jediné vášně, a to je psaní svým milým. Nepsal bych to jinak. Občas zde něco z dopisů či z díla utrousím.
Žádné komentáře:
Okomentovat