Proč volím Karla Schwarzenberga

Začaly se objevovat články o tom, že voliči Karla Schwarzenberga nemají pro svou volbu racionální důvody a vezou se pouze na jakési módní vlně. Protože k oběma nařknutím mám co říci, rozhodl jsem se vypsat v krátkosti své důvody pro podporu Karla Schwarzenberga. K pomlouvačným článkům o nezákonně nabytém majetku a zrádcovství národa, které se v zostřené předvolební době zákonitě také vyskytují, řeknu naopak jen to, že slepější než láska bývá žárlivost a slepější než náklonnost bývá závist.

Hlavním důvodem, proč jsem volil a budu volit Karla Schwarzenberga mezi devíti stejně jako za pár dní proti Miloši Zemanovi, není to, co opakuje tolik lidí v různých spotech, totiž že je knížetem, ale to, že je DIPLOMATEM. Jediné ministerstvo zahraničních věcí má v Čechách stále takovou váhu, že oslovení „pan ministr“ tu není nadávkou.  První československý ministr zahraničí dr. Edvard Beneš se stal prezidentem, a ač byl ve své funkci shodou historických okolností neúspěšný, byl všeobecně uznávanou osobností, stejně jako jeho ministr Jan Masaryk. Osmašedesátník Jiří Dienstbier st. se zapsal do paměti národa jako schopný první porevoluční ministr zahraničí a i pro jeho popularitu mohl jeho syn získat tolik procent, kolik získal. Josef Zielenec byl svého času nejpopulárnějším českým politikem, což je informace bez váhy, byla-li by bez váhy osobnost Josefa Zielence. Po mdlých až parazitních ministrech se v osobě Karla Schwarzenberga potkal tento výsadní úřad znovu s charismatickou osobností, která si to kouzlo nese z dob kolegiální spolupráce s Václavem Havlem. Vážnost pozice vrchního diplomata je daná možná i tím, že třeba americký „minsitr zahraničí“ bývá stejně známou osobností jako americký prezident minimálně od kariéry Henryho Kissingera, což je pro malý český národ ještě umocněno tím, že první ženou v této funkci byla Američanka českého původu Madeleinde Albrightová hovořící plyně naší mateřštinou (plynulou češtinou též  diplomaticky vyjádřila podporu Karlu Schwarzenbergovi).

Říká se, že vrcholem DIPLOMACIE je smířit vlastní dvě děti, které chtějí každé koukat na jinou pohádku nebo se naopak hádají o jednu hračku či mají obě zálusk na jeden a ten samý pišingr (och, jak krásné to slovo!). Většinou jde o to vysvětlit tomu staršímu a rozumnějšímu, proč je výhodné, aby byl mladší sourozenec uspokojený. Jde to ovšem jen do věku, kdy ještě děti berou své rodiče vážně – a záleží na rodičích, zda je ten věk 11 let nebo 60! O něco podobného jde pak i v politice, byť je tam těch dětí peroucích se o pišingr o něco víc. Dalším z projevů dobré diplomacie je nejen říkat správné věci ve správnou chvíli, ale některé věci nevypustit z úst, což je též velká deviza Karla Schwarzenberga vůči jeho protikandidátovi ve 2. kole.

Věřím, že Karla Schwarzenberga budou občané brát vážně – ne všichni, to si nezařídí ani diktátor, ale většina. Možná i pro to, co je mu často vytýkáno – pro jeho vysoký věk a pro jeho vlastní úctu, kterou mu dává víra, víra jeho otců i většiny našich praotců. Jsem přesvědčen, že to není víra ve vlastní vyvolenost (tak blízká monarchům), ale naopak ve vlastní zodpovědnost vůči národu, který jej zvolí.

K výčitce týkající se módnosti fenoménu Schwarzenberg mám naštěstí důkaz, že jsem Karla Schwarzenberga viděl na českém republikánském stolci již před třemi lety a sám sebe nepodezírám z toho, že bych byl tak prozíravý, abych dokázal předběhnout módu.