DOTEK

Anne Sexton

Má ruka byla po měsíce zapečetěná

v plechové krabici. Nebylo tam nic než zábradlí z metra.

Možná je pohmožděná, pomyslela jsem si,

a proto ji tam zamkli.

Ale když jsem se podívala dovnitř, ležela tam klidně.

Napadlo mě, že by se podle ní dal určovat čas,

místo rafiček ciferníku pět kloubů

a tenké podkožní žíly.

Ležela tam jako žena v bezvědomí

živená trubičkami, o kterých nemá ponětí.

Zemdlená ruka,

mládě holuba hřivnáče,

které vypadlo z hnízda a krčí se v ústraní.

Otočila jsem ji dlaní nahoru, byla stará,

její čáry vykreslené jako jemná krajka

vetkaná až do prstů.

Byla tlustá a měkká, místy slepá.

Ztělesnění zranitelnosti.

Tohle všechno je metafora.

Je to obyčejná ruka — jen osamělá

a toužící dotknout se něčeho,

co jí ten dotek oplatí.

Nemyslím svého psa,

jenž mává ocasem nad žábou v blátě.

Nejsem pro něj víc než konzerva se psím žrádlem.

Má svůj hlad.

Nespoléhám se ani na své sestry.

Žijí školou a taky knoflíky

a slzami sladkými jako limonáda.

Ani otec mi nepomůže.

Přichází domů a i v noci

je kolečkem ve stroji, který moje matka vymyslela,

řídí a pečlivě promazává jeho prací, ano, jeho prací.

Problém je v tom,

že jsem nechala zmrznout cit ve své kožní tkáni.

Problém nebyl

v kuchyni nebo v tulipánech,

ale v mé hlavě, jen v mé hlavě.

Pak se ale tohle všechno stalo minulostí.

Tvá ruka našla mou.

Život mi vtrhnul do prstů jako krevní sraženina.

Ó, můj tesaři,

mé prsty mají zase tvar.

Tančí s tvými.

Tančí v podkroví i ve vídeňské opeře.

Má ruka je živá po celé Americe.

Ani smrt ji nezastaví,

smrt, která prolévá její krev.

Nic ji nezastaví, protože tohle je království

a království přichází.

/se sbírky Love Poems, 1969; originál zde/

BALADA O OSAMĚLÉ DÍVCE

Anne Sexton

Konec vztahu je vždy podobný smrti.
Mám ale dílnu. Kluzké oko v těle
z ženského rodu, které mezi zuby drtí
fakt, že jsi zmizel. Cítím se rozechvěle

přede všemi lidmi. Jsem unavena stářím. 
Se svojí postelí se v noci tajně pářím.

Prst k prstu přiložím a zbytek sevřu v pěst:
Archanděl Manuel ze scény Zvěstování.
Jak zvon se rozhoupu opřená o pelest,
blížím se ke vchodu, kde nasedal jsi na ni,
když sis mě odškrtával jak dny v kalendáři.
Se svojí postelí se v noci tajně pářím.

Když si jen představím všechny ty jiné páry
které se převrací v divokých vlnách peřin
matrace zmačkané a z prostěradel cáry,  
tu vášeň milenců snad nikdo nenaměří,
s níž tisknou tělo k tělu a tvář k tváři.
Se svojí postelí se v noci tajně pářím.

Odcházím z těla jeho středem, jaký div! 
Ohavný zázrak! A přesto: Možná, že by 
nebylo špatné své sny vydat na odiv
a své nahé tělo nechat proklát hřeby.
„Dej mi ji“ říkal jsi, „krev se ve mně vaří!“
Se svojí postelí se v noci tajně pářím.

Pak přišla sokyně s černýma očima,
kráčela po pláži jak královna všech moří,  
s klavírem na prstech, rukama ostrýma
mezi rty bez studu pomalu flétnu noří.
Já sama před sebou sveřepě stehna srážím.
Se svojí postelí se v noci tajně pářím.

Vzala si tě, jako se berou dejme tomu
v obchodě šaty z věšáku se slevami,
a já se zlomila, jako se láme kámen v lomu,
balím ti kufry, knihy, láhve se slzami.  
Noviny píšou o svatebním kvítí na oltáři.  
Se svojí postelí se v noci tajně pářím.

Chlapci a dívky dnes večer v jedno splynou,
on hmatá pod halenku a ona do poklopce,
už jenom ponožky a pak se k sobě svinou
jak křiví svědkové u soudu bez žalobce,
spolu se požerou a sytí lásku zmaří.  
Se svojí postelí se v noci tajně pářím.

/se sbírky Love Poems, 1969; originál zde/

Příležitost dělá zloděje, okolnosti vraha (i masového)

 aneb jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí

Zemřel Philip Zimbardo, který je známý především díky Stanfordskému vězeňskému experimentu, ale jeho přínos psychologii sahá mnohem dál. Významně přispěl ke studiu deindividuace a dehumanizace, zkoumal, jak anonymita a skupinové prostředí mohou vést k antisociálnímu chování. Ve své vlivné knize Luciferův efekt analyzoval, jak se obyčejní lidé mohou v neetických situacích proměnit v pachatele zla, a podílel se na vyšetřování zločinů v Centrální bagdádské věznici v roce 2003. Později napsal knihu Banalita hrdinství a založil Heroic Imagination Project, kde se zaměřil na podporu odvahy a hrdinství v každodenním životě.

Ačkoli Zimbardův vězeňský experiment možná nesplňuje dnešní vědecké standardy a zůstává tak spíše psychologickým dramatem s pochybnými výsledky, jeho hlavní poselství o síle okolností zůstává relevantní. V článku si dovolím jeho srovnání s Milgramovým kontrolovanějším experimentem a s moderními reality show, které těží z rozpadu společenského řádu v uzavřených prostorech a odrážejí podobnou fascinaci lidským chováním pod stresem a autoritou. Ze všech těchto fenoménů lze rozpoznat, jak snadno může být naše morální integrita ohrožena okolnostmi.

_______________________________________

Stanfordský vězeňský experiment (SPE), který vedl Philip Zimbardo v roce 1971 na Stanfordské univerzitě, zůstává jednou z nejkontroverznějších studií v oblasti psychologie. Cílem bylo zkoumat, jak role vězňů a dozorců v simulovaném vězeňském prostředí ovlivní chování jednotlivců. Do experimentu se zapojilo 24 mužů, většinou vysokoškolských studentů, kteří byli pečlivě vybráni na základě psychické stability a fyzického zdraví. Inzerát na účast zval dobrovolníky na psychologický výzkum vězeňského života a odměnou bylo 15 dolarů denně. Účastníci byli náhodně rozděleni do rolí vězňů a dozorců, což vedlo k rychlé eskalaci chování, kdy dozorci začali projevovat agresivitu a vězni se stávali podřízenými a bezmocnými.

Nutno dodat, že role ředitele věznice se zhostil sám Zimbardo, který se natolik vžil do své role, že přestal objektivně sledovat vývoj událostí a nezasahoval, když se situace začala vymykat kontrole. Dozorci, kteří byli povzbuzováni, aby v rámci své role udržovali disciplínu, se stali čím dál sadističtějšími, zatímco vězni rychle propadali bezmoci. Experiment musel být předčasně ukončen po šesti dnech místo plánovaných dvou týdnů, když Zimbardova kolegyně Christina Maslachová, jediná osoba zvenčí, která viděla, co se děje, vyjádřila vážné etické obavy a kritizovala způsob, jakým byly lidské subjekty vystaveny psychickému stresu a ponižování. Tento zásah vedl Zimbarda k uvědomění, jak moc ho role ředitele ovlivnila, a přiměl ho experiment ukončit.

Ačkoli experiment ukázal znepokojivou snadnost, s jakou se lidé přizpůsobují rolím moci a podřízenosti, byl kritizován jak za svou metodologii, tak za etické nedostatky. Jeho hlavním cílem bylo zjistit, jaké jsou psychologické účinky toho, že se jedinec stane vězněm nebo vězeňským dozorcem. Ovšem zároveň je jasné, že chování účastníků bylo ovlivněno a dokonce podporováno tak, aby odpovídalo předpokladům experimentu, což zpochybňuje spontánnost jejich chování. Thibault Le Texier například poukazuje na to, že dozorcům bylo Zimbardem přímo nařízeno, aby se chovali tvrdě, což vyvolává otázky ohledně tzv. demand characteristics – tedy sklonu účastníků jednat podle toho, co si myslí, že experimentátor od nich očekává. To snižuje platnost závěrů, protože pozorované chování nemuselo být tak spontánní, jak Zimbardo tvrdil. Navíc experiment neměl nezávislou kontrolní skupinu, což je zásadní pro vědecké testování kauzality. Výsledky experimentu tak mohou být a také často jsou zpochybňovány jako příliš subjektivní.

Před pár lety jsem měl na kadaňském gymnáziu přednášku o neméně slavném Milgramově experimentu z roku 1963. Tento experiment, který vedl psycholog Stanley Milgram na Yaleově univerzitě, se zaměřoval na výzkum poslušnosti vůči autoritě. Jeho cílem bylo pochopit, do jaké míry jsou lidé ochotni vykonávat činy, které odporují jejich morálnímu přesvědčení, pokud jsou podřízeni autoritě. Tento výzkum byl inspirován snahou pochopit chování během nacistických zločinů za druhé světové války, kdy se mnozí pachatelé hájili tím, že „jen plnili rozkazy“.

V experimentu byli účastníci (rekrutováni prostřednictvím inzerátů, podobně jako v Zimbardově experimentu) vedeni k tomu, aby hráli roli „učitele“, zatímco druhý účastník, údajně jiný dobrovolník, ale ve skutečnosti herec, hrál roli „žáka“. Učitel měl za úkol zadávat otázky a při každé špatné odpovědi udělit žákovi elektrický šok, přičemž intenzita šoků se zvyšovala. Ve skutečnosti však žádné šoky neexistovaly, a herec pouze předstíral bolest. Šoky měly sahat od lehkých (15 voltů) až po extrémně bolestivé (450 voltů), označené jako „smrtelná dávka“.

Účastníci často váhali, zejména při vyšších napětích, ale když je osoba v bílém plášti (autoritativní experimentátor) pobízela slovy typu „experiment vyžaduje, abyste pokračovali“, většina z nich pokračovala. Překvapivě až 65 % účastníků bylo ochotno udělit maximální, smrtící dávku 450 voltů, i když při mnohem nižších dávkách slyšeli předstírané křiky a prosby „žáka“, aby byl experiment ukončen, a při dalších dávkách už jen zimomřivé ticho. Tento výsledek šokoval vědeckou komunitu i širokou veřejnost, protože ukázal, jak snadno lidé mohou pod tlakem autority jednat proti své vlastní morálce.

I když byl tento experiment také eticky kontroverzní, dodržoval více tradiční vědecké standardy. Měl relativně kontrolované podmínky a byl opakovaně testován, což poskytlo přesvědčivé důkazy o mechanismech poslušnosti a autority. Na rozdíl od SPE tak Milgramův umožnil získat robustnější důkazy o mechanismech poslušnosti. Zatímco oba experimenty odhalily schopnost lidí k ukrutnostem pod sociálním tlakem, Milgramův výzkum poskytl spolehlivější data.

Stanfordský vězeňský experiment má rovněž zajímavé paralely s moderními reality show. Pořady jako Big Brother nebo Survivor uzavírají jednotlivce do omezeného prostoru pod neustálým dohledem, což často vede k emocionálním výbuchům, spojenectvím a zradám. Tyto situace jsou navrženy tak, aby vytvářely umělé sociální hierarchie, protože jednotlivci se snaží prosadit nebo přežít sociální izolaci. Podobně jako v případě SPE, kde jde spíše o mocenskou dynamiku, využívají základních lidských instinktů k hledání statusu, přežití a sociální dominance.

V účastnících reality show takové uzavřené prostředí vyvolává zvýšené emocionální prožívání, což často vede k posunutému chování od jejich přirozené normy. To odráží Zimbardova zjištění o deindividuaci a dehumanizaci, kdy jedinci ve skupinách nebo přidělených rolích mohou ztratit pocit osobní zodpovědnosti a morálního kompasu. Například soutěžící v reality show často vykazují chování, které by v běžném životě nebylo pro ně typické, jako manipulaci nebo agresivitu, protože umělé prostředí zesiluje jejich soutěživé instinkty.

Z pohledu diváka mají reality show a SPE podobnou voyeurskou přitažlivost. Diváky fascinuje, jak se obyčejní lidé chovají v extrémních situacích, a často čerpají zábavu z nepohodlí nebo pádů ostatních. Psychologicky to vychází z lidské potřeby sociálního srovnávání, které divákům umožňuje posoudit své vlastní chování v kontrastu s těmi, kdo jsou v pořadu. Připomíná to také Zimbardovu metaforu dobrého jablka ve špatném sudu, kdy se z obyčejných lidí v nepříznivých podmínkách mohou stát bezcharakterní jedinci, což divákům poskytuje jak spektákl, tak reflexi našich temnějších sklonů.

Ačkoli Stanfordský vězeňský experiment nemusí splňovat dnešní vědecké standardy, jeho klíčové poselství o síle situace je stále důležité. Na rozdíl od Milgramova experimentu, který poskytuje přesvědčivější důkazy o poslušnosti, Zimbardova práce funguje spíše jako psychologické drama. Moderní reality show, které těží z manipulace se sociálními rolemi a autoritami, ukazují, jak snadno nás mohou okolnosti přimět k chování, které je v rozporu s naší morální integritou.

Zimbardo po svém slavném experimentu a následné reflexi toho, jak snadno mohou lidé podlehnout negativním vlivům okolností, změnil svůj přístup. Namísto zkoumání zla se rozhodl zaměřit na opak – na hrdinství v každodenním životě. V roce 2010 založil projekt Heroic Imagination Project, jehož cílem je podněcovat lidi k tomu, aby se stali hrdiny v malých, každodenních situacích. Zimbardo věřil, že hrdinství není výsadou vyvolených, ale že každý z nás může jednat odvážně a morálně správně, i když to okolnosti komplikují. 

Projekt se zaměřuje na vzdělávání a trénink lidí, aby byli schopni rozpoznat situace, ve kterých se dá jednat hrdinsky, a aby měli odvahu tak skutečně činit. V rámci programu se lidé učí, jak překonat vliv skupinové konformity, autoritativních tlaků nebo deindividuace, tedy stejných psychologických mechanismů, které podle všech předchozích experimentů často vedou k neetickému chování. Zimbardo touto cestou ukazuje, že i když jsou lidé zranitelní vůči zlým vlivům, jsou stejně tak schopní stát se hrdiny, pokud mají k tomu nástroje a podporu.

Proto je zásadní, abychom již od útlého věku učili mladé lidi rozpoznávat nebezpečí negativních vlivů okolností a tlaku skupiny. Školy by se měly stát místem, kde se bude klást důraz nejen na akademické znalosti, ale také na výuku kritického myšlení a morální odpovědnosti. Vzdělávání v oblasti etiky a psychologie může poskytnout studentům nástroje k tomu, aby odolávali sociálnímu tlaku a dokázali jednat odvážně a morálně i v těžkých situacích.

Nechtějme být zloději a vrahy, chtějme být každodenními hrdiny!

Po nás potopa

V posledních desetiletích se lidstvo setkalo s řadou výzev spojených s klimatickými změnami, které ohrožují stabilitu našeho životního prostředí. Různé antropogenní aktivity, jako je odlesňování, urbanizace a intenzivní zemědělství, zvyšují množství skleníkových plynů v atmosféře a redukují přirozené uhlíkové zásobárny, což vede k akceleraci globálního oteplování. Zvyšující se teploty způsobují tání ledovců, poslední alarmující zprávy zazněly z Antarktidy a Grónska, což má za následek zvýšení mořské hladiny. Tento jev představuje významnou hrozbu pro nízko položené pobřežní oblasti a ostrovy. Tání permafrostu také v arktických oblastech uvolňuje do atmosféry skleníkové plyny, které dále zesilují efekt globálního oteplování.

Antarktida bez ledu

Ačkoliv tyto změny představují vážnou hrozbu pro lidstvo a mnoho pozemských ekosystémů, možná to není konec příběhu pro život na Zemi. Z vyšší perspektivy, i pokud by došlo k dramatickým změnám, které by ohrozily naši civilizaci, příroda už si několikrát našla způsob, jak vytrvat a dokonce posílit. Po velkých masových vymíráních, se život vždy zotavil a přišel s lepší formou. Jako když na konci permu došlo k největšímu zlomu v historii života na Zemi a pravděpodobně sopečná katastrofa vyhladila přibližně 90 % všech druhů. Následná obnova biodiverzity trvala miliony let a nastartovala éru dominance plazů a později dinosaurů v mezozoiku. To, jak po dopadu asteroidu, který znamenal konec dinosaurů, přišli savci a později i lidé, kteří se stali dominantní formou života na Zemi, se učí děti od malička. A přece málokomu dochází jasný důsledek. 

Více než 70% kyslíku produkuje fytoplankton, mořské řasy a další vodní fotosyntetizující organismy

Pokud přijde nové potopa světa, která už jen tak neopadne, žádný Noe lidstvo nezachrání. Fytoplankton, který produkuje většinu kyslíku na naší planetě, by mohl nadále podporovat bohaté mořské ekosystémy a zajišťovat dostatek kyslíku pro mořské savce. Pak by další kapitolu života na Zemi mohli převzít delfíni. Tito mírumilovní obyvatelé oceánů, kteří prokazují vysokou úroveň sociálního chování a komplexní komunikaci, by možná mohli vytvořit nové formy společenského uspořádání a rozvíjet svou vlastní kulturu. Třeba by na jejím konci nebyly kazetové pumy, biologické zbraně, fosforové bomby, yperit, anthrax, geneticky modifikované viry, e-cigarety, fast food, instantní nudle, energetické nápoje, anabolické steroidy, reality show, spotřebitelské úvěry a fidget spinnery.

Zatímco v knize "Stopařův průvodce po Galaxii", Douglase Adamse moudřejší delfíni opouštějí planetu před její zkázou, ve skutečnosti by tito elegantní mořští savci nemuseli utíkat do vesmíru, ale mohli by po naší dobrovolné sebedestrukci převzít prázdnou a tichou planetu. Představa, že by delfíni mohli na Zemi přinést její lepší správu a vyšší civilizaci, ukazuje nejen na neomezené možnosti evoluce a adaptace v přírodě, ale hlavně dodává naději, že všechno dobře dopadne i bez ohledu na lidský rod.