Unaven dnem spěchám do postele
zmožené tělo k spánku zkonejšit.
Však jak zavřu oči, duše směle
vydá se na pouť ještě dravější.
Mé myšlenky – které smutek svírá,
že nejsi tu – spát mi sotva dají,
přes víčka mě nutí do tmy zírat,
do zvláštní tmy, již jen slepci znají.
V té tmě se náhle zjeví tvoje tvář,
obraz tak jasný, že prosvětlí noc
jak měsíc v úplňku a jeho zář
volá mé srdce lásce na pomoc.
Tak moje tělo, duše, rozum, cit,
než budou s Tebou, nenaleznou klid.
do zvláštní tmy, již jen slepci znají.
V té tmě se náhle zjeví tvoje tvář,
obraz tak jasný, že prosvětlí noc
jak měsíc v úplňku a jeho zář
volá mé srdce lásce na pomoc.
Tak moje tělo, duše, rozum, cit,
než budou s Tebou, nenaleznou klid.
(originál zde)
Žádné komentáře:
Okomentovat