18. května 2006

Dva postřehy

Včera jsem si pořídil Kapitoly z dějin českého filmu 1896 - 1945, abych se mohl dovzdělat v tomhle krásném oboru lidské činnosti, jenž mi ve škole nebyl zdaleka ani představen. Hned jsem se začetl, i když z prostředka, a hned mě zaujala jedna krásná věta Martina Friče: „Na Chaplinovu Pařížskou metresu jsem chodil pořád dokola a spisoval si scénář. Normálně měl němý film sto dvacet titulků a tenhle jich měl osm: chápal jsem, že se něco stalo, že se musí myslet filmově a pak není třeba psát…“ Myslím, že to neplatí zdaleka jen u filmu a už Shakespeare věděl, že brevity is the soul of wit neboli že stručnost je duší důvtipu. Jak málo jsme v současné době důvtipní! Jak málo dokážeme být struční! Někteří si pro svou bohapustou mnohomluvnost dokonce zakládají soběpisníky.

Druhý postřeh je z téhle stránky, která se zabývá školskou reformou Marie Terezie mj. na základě poznatků z učitelského deníku Jana Jakuba Ryby, který si psal jako kantor v Rožmitále: „Učitel dětem onikal a pokud některé zlobilo, tykal mu tak dlouho, než se polepšilo.“ Co dodat?

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

...a vedle soběpisců existují i takoví exoti, co píšou dlouhatánské maily a jiné vzkazy či reakce... :-))

K dějinám filmu, bych učinil soukromou poznámku, že se mi vždycky nejvíc líbilo to úplně první, průkopnické období, kdy se filmu ještě říkalo "oživlé fotografie" a aparátu s pověstnou klikou "kinematograf". Znělo to jako experiment a do zančné míry to experiment byl - ale jak vymakanej! Kamera sloužila nejen k záznamu obrazu, ale i jako kopírka a promítačka. Stačilo ji jen náležitě upravit jako stavebnici. Jan Kříženecký dokonce přidal k Lumiérovu kinematografu, který si koupil(praskly mu na to skoro všechny úspory - asi jako Tobě, když se zblázníš do knih :-) ) i zvětšenou kazetu své konstrukce, aby mohl natáčet delší snímky. Film dodávali Lumiérové, měl kruhovou perforaci v rozích filmového políčka. A víš, co je zajímavý? Že Lumiérové jsou sice považováni za vynálezce kimenatografie, ale první pokusy na tomto poli provedl jeden dodnes světově známý Američan. Jediným rozdílem bylo to, že Edison svoje filmy nepromítal na plátno, ale zabudovával je do prohlížecích boxů, kam se koukalo kukátkem na malé stínítko (časem přešel i na první erotické filmy, které vzbudily opovržení a rozruch - a u většiny stejně asi hlavně zájem ;-) - zatímco dnes by se mohly promítat jako celkem nevinné reklamy na cokoliv... :-)) ). Lumiérové tedy zavedli veřejné, hromadné projekce. Edison je také vynálezcem dodnes používané preforace filmového pásu šíře 35 mm, kdy každé políčko je z obou stran doprovázeno čtyřmi obdélnými otvory. Ovšem neplést s fotografickým kinofilmem, který je identický, ale pořizují se na něj snímky o políčkách zcela jiných rozměrů. Pěkné jsou i vzpomínky pamětníků těchto počátků, nejen filmařů, ale i herců. V archivu Českého rozhlasu je třeba dochován záznam vzpomínek Antonie Nedošínské. Pěkně se to poslouchá...