Je v Plzni pár tajemných míst, kam rád chodívám, i proto, že o nich málokdo ví, a tak si při jejich opakovaných návštěvách přijdu trochu jako Meyrink v Praze. K těm místům patří střechy některých budov a samozřejmě podzemní chodby, do nichž se dostanete už jen pár kanály (většina poklopů již má zámek) a dveřmi v některých ještě tajemnějších domech kolem náměstí. A také několik vnitřních dvorů, kam se obyčejný turista prostě neodváží, pokud tam neuvidí nápis Zahradní restaurace. Jeden takový jsem navštívil i v pondělí. Bývaly tam tři záhadné mohyly ve tvaru rakví a několik po zvláštním (až bych řekl po francouzsku upraveném, avšak neudržovaném) dvorečku rezesetých bizarních soch. Z podzemních místností jedné z přilehlých budov se často ozývalo kvílení. Byly chvíle, kdy jsem odtud, věřte nevěřte, utekl jak malé dítě. Dnes jsem k mému nemilému překvapení zjistil, že mohyly i sochy jsou tatam, a na dvorečku je udržované parkoviště. Až když jsem se sklopenou hlavou odcházel, všiml jsem si u stěny dvou soch, které zřejmě čekají na svoz odpadu. Kdo jste mi nevěřili, že se z tohohle vnitřního dvora dalo třeba i zbláznit, protože z ruchu ulice jste se sevřením kliky ocitli v pohádkovém světě, snad vám tyto dvě postavy dosvědčí alespoň setinu z atmosféry, která zde vládla. Jednou zmizí nejen z Plzně všechna taková místa. Ještě, že jste žil na začátku minulého století, pane Meyrinku.
Žádné komentáře:
Okomentovat