Lesná

Tak krásnou milostnou lyriku starou tisíc let jsem zažil snad už jen mezi Abelardrem a Heloisou. Izumi nebo Murasaki Šikibu byla nejen básnířka, ale napsala i jeden z nejstarších románů na světě. Nakladatelství Paseka vydala její Deník a verše dvorní dámy v překladu Zdenky Švarcové.

„Horské stráně jsou teď krásně barevné. Pojedeme se podívat, souhlasíš?“ ptá se a já mu odpovídám: „To bude nádherné.“ Připomněla jsem mu ale, že je den odříkání, kdy musím zůstat doma.

Později mi princ vzkázal, že ho to hrozně mrzí, ale příště mám s výletem počítat. Tu noc jsem slyšela, jak se venku spustil prudký liják, po kterém zůstaly stromy oškubané, téměř bez jediného listu. Byla jsem vzhůru a sama pro sebe jsem si přednášela slova světců, učedníků Buddhových – „život je jako plamínek v lampě rozhoupané větrem“. Až do rána jsem potom litovala, že jsme si nemohli společně vyjet do hor podívat se na rudé javory. Teď už je neuvidíme. Princ se mi po rozednění ozval:

Bezbožné září!
Přináší odjakživa spoušť
a dnes to vypadá,
že bude ještě dlouho
dštít.

„…jsem z toho strašně rozmrzelý.“
Opáčila jsem:

Dívám se na ten nečas
a hýčkám pochybnosti…
Je možné, že se déšť
vsákl i do kapes
mých dlouhých rukávů?

„Škoda, že“

půlnoční liják
strhal barevné listy
ze stromů…
Kéž jsme je včera
spolu viděli!

Princ mi přitakal:

Tak, tak,
ráno nezbývá než litovat,
že nespatřený obraz
horských strání
je provždy ztracený

Na zadní stranu listu ještě připsal:

Bylo to boží dopuštění.
Pojďme se podívat,
co z padlých
javorových listů
zbylo na zemi!

Já na to:

Proč ne? Zaveď mě do hor,
kde rostou stromy
věčně zelené,
co nikdy nepadnou a pro nás
třeba zčervenají?!

„…my pak klesneme mezi ně.“

mljt