Nedávný svátek sv. Františka a sobotní výstava obrátila mou pozornost ke Spisům a myšlenkám sv. Františka z Assisi v českém překladu od jednoho z františkánů P. Jana Leandera Brejchy z roku 1915, kterou jsem si onehdy pořídil v antikvariátě v Hluboké nad Vltavou. Člověk žasne nad myšlenkami starými osm set let. Zaujalo mě především zamyšlení nad tím, zda je lepší se modlit nebo kázat. Poté co František naprosto jasně a jednoznačně naznačí, kde je jeho priorita (kázání, neboť jako Kristus jsme mezi lidmi a ne anděly), tak jeho závěrečná myšlenka zní:
Jestli slovo řehole je od slova regula a regula je pravidlo, pak toto pravidlo je z doby postmoderní a ne středověké. Navíc v řeholní promluvě o marnivých a nadutých kazatelích znovu celkem jasně tvrdí, že když někdo soudí, že dovedl někoho ke křtu, že získal ovečku svým přesvědčováním neboli kázáním, pak na tomto díle nemá žádnou účast, nebyl to on, kvůli kterému se něco stalo, byli to ti, kteří se za to modlili a nebyli vůbec vidět.
Ke studujícím a doktorům pronesl bratr František tato slova:
Bratří, kteří jsou uneseni nezřízenou touhou po vědě, najdou ve dnech soužení (tj. při posledním soudu) ruce svoje prázdny.
Je láska a láska, jak by přísně rozlišili studovaní bratří, a už bych měl na talíři maso agapé, přílohu charitas a zeleninovou oblohu eros. Ano, často si napichuji na vidličku všechny tři věci, ale rozdíl v chuti ještě poznám. Apokryfní třetí zpěv Františkovy písně o bratru Slunci, který složil bratr Jakopono z Todi, je o lásce ke Kristu, ale je v něm zkušenost plného života. Ze šestatřiceti slok zde otiskuji jen začátek, časem snad alespoň pod odkaz vložím i jeho pokračování:
Ó Lásko, z lásky sděl mi,
proč zranila jsi bolem
Své lásky moje srdce,
že ohněm k Tobě vzplálo?
1. Mé srdce hoří, plane bez ustání
a nemůž prchnout pouty uzamknuto
a taví se jako v žáru plápolání
a žijíc zmírá, pevně obemknuto.
Ó kéž by prchlo z toho kolotání,
v němž jako zlato ve výhni je kuto.
Však běda, o jak kruto,
jest prchat – a kam jíti,
když všude žár se nítí,
by v novém boji stálo?
Poraďte se o tom podle svého rozumu.
Jestli slovo řehole je od slova regula a regula je pravidlo, pak toto pravidlo je z doby postmoderní a ne středověké. Navíc v řeholní promluvě o marnivých a nadutých kazatelích znovu celkem jasně tvrdí, že když někdo soudí, že dovedl někoho ke křtu, že získal ovečku svým přesvědčováním neboli kázáním, pak na tomto díle nemá žádnou účast, nebyl to on, kvůli kterému se něco stalo, byli to ti, kteří se za to modlili a nebyli vůbec vidět.
Ke studujícím a doktorům pronesl bratr František tato slova:
Bratří, kteří jsou uneseni nezřízenou touhou po vědě, najdou ve dnech soužení (tj. při posledním soudu) ruce svoje prázdny.
Je láska a láska, jak by přísně rozlišili studovaní bratří, a už bych měl na talíři maso agapé, přílohu charitas a zeleninovou oblohu eros. Ano, často si napichuji na vidličku všechny tři věci, ale rozdíl v chuti ještě poznám. Apokryfní třetí zpěv Františkovy písně o bratru Slunci, který složil bratr Jakopono z Todi, je o lásce ke Kristu, ale je v něm zkušenost plného života. Ze šestatřiceti slok zde otiskuji jen začátek, časem snad alespoň pod odkaz vložím i jeho pokračování:
Ó Lásko, z lásky sděl mi,
proč zranila jsi bolem
Své lásky moje srdce,
že ohněm k Tobě vzplálo?
1. Mé srdce hoří, plane bez ustání
a nemůž prchnout pouty uzamknuto
a taví se jako v žáru plápolání
a žijíc zmírá, pevně obemknuto.
Ó kéž by prchlo z toho kolotání,
v němž jako zlato ve výhni je kuto.
Však běda, o jak kruto,
jest prchat – a kam jíti,
když všude žár se nítí,
by v novém boji stálo?
<3
Žádné komentáře:
Okomentovat