Jednatřicátníci

Vzpomínal jsem tady před půl rokem Veselina Topalova, bulharského šachového velmistra. Loňské sněhy už roztály a roztál i úsměv na tváři tohoto mého vrstevníka. V posledním zápase podlehl stejně starému ruskému šampionovi Vladimíru Kramnikovi. Sice až v tie-breaku, ale zase docela oprávněně. Veselinův manažer totiž hned po čtvrté partii napadl Kramnika, že nějak moc často chodí na záchod a že tam určitě má pod mísou schovaný nějaký zmenšený šachový počítač (což se později snažil dokázat výpočtem, že se jeho tahy z 87% shodují s tahy, které by zahrál program Fritz 9). Kramnik na protest proti omezování svého práva jít se vyčůrat, projít a napít na záchod neodehrál pátou partii, kde měl mít bílé figury a kontumačně tak prohrál (v době kdy vedl o dva body). Jen díky tomu byl po celém zápase stav 6:6, a Kramnik vyhrál až po čtyřech dalších bleskovkách.
Teď už tuším, proč Brďa při minulém měření našich šachových sil vyhrál 3:2 a své časté pochůzky na toaletu sváděl na nadměrnou konzumaci pivního moku. Že ty sis tam, Brďo, hrál se svým malým frickem? A abys věděl, že jsem ti ten malý podvůdek už odpustil, mám pro tebe fotografický dáreček (a ještě ti jeden pošlu mailem;). Nu, těším se na odvetu.
Víš, že se za celých těch šestnáct partií mezi Vaselinem a Vladimírem Borisovičem se nehrál jiný první tah než 1. d4 ? a že se v praxi hrála jen dvě zahájení: slovanská obrana a katalánská hra? Ani jednu z nich zatím neumím, ale na příští mezipásmový turnaj se pořádně připravím, abych zase v afektu nezabíjel nevinné diváky.

Divišov 2006