Těžítko se Staroměstskou radnicí mi dnes leží na stranách 30 a 31 velice zajímavé knihy. Jmenuje se Henlein, Hitler a československá tragedie. Napsal ji švédský slavista Anton Karlgren (bratr slavného sinologa), a vydal ji ve Stockholmu už v roce 1938. Začetl jsem se do ní mimo jiné i kvůli lepšímu porozumění sudetoněmecké otázce, která vyvolala i nedávnou vášnivou diskuzi na mém soběpisníku. Těsně pod těžítkem lze číst:
Ale není možno uznati, že činnost předákova, ať už byl jakýkoli cíl, který viděl, měla za předmět vyhovět spravedlivým požadavkům sudetských Němců? Není nutno přese vše dáti za pravdu panu Henleinovci a vyznati, že ze všech ustanovení vydaných o zacházení s menšinami v Československu žádné efektivně nesloužilo zájmům Němců, že práva, která jim byla přiřčena, neexistovala, leč na papíře, a že konečně i únorová dohoda, jim zdánlivě tak příznivá, nebyla ničím jiným než prázdným gestem? Nelze je proto pokládati za ospravedlněna, že hledal řešení jinou cestou, i kdyby podobné řešení nakonec favorisovalo cizí zájmy? Zdaž Čechové za krásnou fasádou své oficielní menšinové politiky neprovozovali skutečně potlačování menšin, od něhož nebylo možno je odvrátiti?
Dále následuje obhajoba odpovědi „ne“, která je ale velmi složitá, a myslím, že podobně složitá by byla i dnešní obhajoba odpovědi „ano“, pokud se tedy do ní někdo chce pouštět (znám takové). Obě odpovědi by měly absolutní pravdu, kdyby se nahlížely z hlediska tehdejšího nacionalismu. Dnes se na věc můžeme dívat z dálky, ale to neznamená, že můžeme onen nacionalismus té doby pominout. Slepico-vaječný problém nelze vyřešit bez znalosti evoluce a sudetskou otázku nelze pochopit bez studia historie rakousko-uherské, prvorepublikové a nacistické. Teprve smísením těchto znalostí se přiblížíme pravdě, přičemž stále platí mantra z předchozího článku.
Ale není možno uznati, že činnost předákova, ať už byl jakýkoli cíl, který viděl, měla za předmět vyhovět spravedlivým požadavkům sudetských Němců? Není nutno přese vše dáti za pravdu panu Henleinovci a vyznati, že ze všech ustanovení vydaných o zacházení s menšinami v Československu žádné efektivně nesloužilo zájmům Němců, že práva, která jim byla přiřčena, neexistovala, leč na papíře, a že konečně i únorová dohoda, jim zdánlivě tak příznivá, nebyla ničím jiným než prázdným gestem? Nelze je proto pokládati za ospravedlněna, že hledal řešení jinou cestou, i kdyby podobné řešení nakonec favorisovalo cizí zájmy? Zdaž Čechové za krásnou fasádou své oficielní menšinové politiky neprovozovali skutečně potlačování menšin, od něhož nebylo možno je odvrátiti?
Dále následuje obhajoba odpovědi „ne“, která je ale velmi složitá, a myslím, že podobně složitá by byla i dnešní obhajoba odpovědi „ano“, pokud se tedy do ní někdo chce pouštět (znám takové). Obě odpovědi by měly absolutní pravdu, kdyby se nahlížely z hlediska tehdejšího nacionalismu. Dnes se na věc můžeme dívat z dálky, ale to neznamená, že můžeme onen nacionalismus té doby pominout. Slepico-vaječný problém nelze vyřešit bez znalosti evoluce a sudetskou otázku nelze pochopit bez studia historie rakousko-uherské, prvorepublikové a nacistické. Teprve smísením těchto znalostí se přiblížíme pravdě, přičemž stále platí mantra z předchozího článku.
...
Žádné komentáře:
Okomentovat