(ze sbírky Předposlední)
IGITUR I
Aby jeho samota mohla
mluvit, musila by
znát mlčení.
Aby souzvuk vybíral si
z toho, co předcházelo,
nesměla by hlava jeho plodů
odsuzovat kořen pohlaví.
Ale on zrovna dnes
odřekl se života, aby
byl tím, čím zůstane
v zaniknutí…
ALE I
Nežaluj na neblahý den
svého narození! A i když
nevysvětlitelné nemusí být tajemstvím,
neptej se proč a kam a co je dál!
Možná že něco nemá ještě
jméno. Možná že bezohledná
něha touží být viditelná. Možná
že jde o lásku, která neodpouští
lásce… Ale ty Rembrandtovy
sádrové odlitky spících dětí!
NE
Když naříkáš a blízka řeči
děsíš se slov, tu jako delfská kněžka
cítíš, že i rouhání je si třeba
zasloužit pokorou… Nezletile
rozkvétá laskavec v zahradě
blázince. Malého času
je světlo žijící, že žije. Až na jednu
odpadly všechny barvy. Někde
jednopatrový klavír bere
do tance svinky. V rozporu
se sebou samým je bližní.
Ne osud, ruka nás opouští.
MILENCI I
Ještě se neloučí. Je to,
jako by spoléhali na věčnost.
Ještě se neloučí. Možná
jen proto, že kolem mrzne.
Ještě se neloučí. Jistě
jen proto, aby svět o tom nevěděl.
Ale rozloučí se. A kdo z nich
po letech řekne: „Já se nevracím,
já jsem byl věrný!“
mljt
Žádné komentáře:
Okomentovat