Milý Ludvo

Často přijdu domů a ve schránce mám vzkaz od paní pošťačky, že u paní H. mám balíček. Paní H. se vždycky usmívá. Ze začátku jsem vysvětloval, teď už se i já jenom usmívám. Tahle nonverbální konverzace je naším každotýdenním obveselením, paní jistě přemýšlí, co mi to zase přišlo, a já často také přemýšlím, maje paměť děravou jako indiánský člun, co jsem si to zase objednal. Když přišel poslední balíček, byl tvrdý jako kniha a objemný jako dvě knihy, takže jsem myslel, že je to zase jeden či dva přírůstky do knižní rodiny. Jaké bylo ale mé překvapení, když se po rozbalení objevila krabice a z té krabice se na zem vysypaly staré dopisy. Ano, vzpomněl jsem si, že jsem si objednal nějakou soukromou korespondenci z let 1936 – 1939. Z těch samých let jsem si jednou pročítal dopisy Mileny Jesenské a čerpal jsem z nich pak hodně do dějepisu, abych studentům přiblížil, jak tehdejší události působili na „obyčejného“ člověka. Po přečtení pěti (z asi čtyřicítky) dopisů jsem zjistil, že jde o psaní devatenáctileté dívky z Prahy milému na vojnu do Bratislavy, kde sloužil u 11. dragounského pluku I. eskadrony. Ty přečtené dopisy jsou naprosto soukromého rázu, snažím se najít stopy po nějakém veřejném životě, ale kromě čtyřhodinového průvodu z Grégrovy ulice na Staroměstské náměstí a slavnostního otevření kampeličky, kde už se ale před tím úřadovalo, zatím nic moc. Nicméně o to zajímavější jsou střídavé pocity a nálady odloučené milenky (dopisy nejsou chronologicky řazené). „Každý večer si na tě vzpomenu, zdali zdráv si žiješ a sladce usínáš. Musím již končit, neb jsem se rozepsala, až tě to nebude bavit… Tvá věrná Máňa.“