Jak o to přišel Jaroslav Hašek

(vím, že zas děláš „pst!“, když to čteš, ale nezlob se miláčku!) Když můj dědeček po druhé válce maturoval, měl mluvit o Jaroslavu Haškovi, a tak z něj bezděky vypadlo, že to byl velký opilec a milovník. Jeho příběh mi vždycky připomene pradědečka Lenky H., který si z Ruska přinesl na zádech svoji ženu. Přesně tak si představuju, že si Hašek z Ruska přivedl svoji druhou ženu Šuru. Té první, Jarmilce, jednou psal o svém prvním sexuálním zážitku s jednou slovenskou cikánkou na půdě u jejich rodičů. Tomu dopisu je bez jednoho roku sto let:

„Nebyla prostitutka, která pro hospodářský prospěch vzdá se výborného lidského práva, právo na volnost poddati se nebo odmítnout. To je prostituce, neboť tu není vinna smyslnost, nýbrž hospodářská nevolnost. Ona ale je smyslné náklonnosti, bez prospěchu hospodářského spala se mnou, jako druhý den s četníkem, svým ženichem, kterého stejně snad nemilovala, jako nemilovala mě a kohokoliv, kdo sloužil jen jí k ukojení. Že jsem se tenkrát usmíval, můj miláčku. Jistě ne, ani jsem se nechlubil. Nebyl jsem žádný vítěz, byl jsem tolik nezkušený, bylo mně osmnáct let pryč, nebo devatenáct, nikdy jsem tak neměl ženu u sebe, která mně všecko nabízela, o čem jsem již věděl, ale neznal ze zkušenosti. Znal jsem již vnitřky vykřičených domů, ale nikdy nedošlo k tomu, abych šel nahoru na pokojíček s tvorem, který nemá mravní síly ubránit se jakékoliv pohlavní pobídce. Ne z důvodu farizejského moralismu, nýbrž jen ze strachu před oprávněnou nákazou. A tak ponejprv v Uhrách na Slovensku na své cestě, plné nadšení nad tím ujařmeným národem, nad krásou těch pěkných krajin, nahlédl jsem v tajemství dosud mně ukryté, ve výkon pohlavní, kterému jsem se ubránit nemohl. Nejmenuji to přímo donucení. Ty si nedovedeš představit mou situaci. Prosím Tě, nezlob se proto na mne. Já se ti s tím svěřil ne snad z vychloubání, ale proto, abys věděla, že nejsem nevinný tvor. Nebylo to nic zlého, myslím, jí jsem neublížil, poněvadž jsem byl opatrný. Ona nevěděla, kdo jsem, co jsem, já ji nemiloval, ona mne také ne, byl to prostě fyziologický výkon. Není mně to nemilé, žes na to vzpomněla. Aspoň jsem ti to vysvětlil, drahoušku, jak se patří. Věř mně, že jsem si od té doby, co jsme o tom posledně spolu mluvili, nikdy na to nevzpomněl a že na to ani vzpomínat nebudu. A věř mně, že co s tebou chodím, nikdy jsem s žádnou ženou nespal ani vteřinu, poněvadž dnes pro mne nikdo jiný nežije než jen Ty, můj miláčku, a že jen ty mne máš ráda a miluješ a ostatní ženy že pro mne neznamenají ani jednu šupinku z Tvé kůže. Prosím Tě, napiš mně, že mně odpouštíš ty doby, kdy jsem s Tebou nechodil, a že kdybys Ty, můj miláčku, byla na mém místě v těch Kopanicích, že bys si nemohla pomoct a že bys třeba také šla na mém místě s tou cikánkou v době, kdy jsem žádnou ženu nemiloval, kdy jsem myslel, že láska je jen coitus.
Dnes vidím, že když se dva mají rádi jako my, když se tak milují, chodí spolu, povídají si, svěřují, líbají se, teskní po sobě, objímají, hledají čtyřlístky, tulí se k sobě, dávají si hlavičky jeden druhému na rameno, do klína, tisknou se, s neurčitou představou, jak to bude hezké, až budou spolu spát, kdy je jim rozkoší cítit teplo druhého a při tom všem se nestydí za své vášnivé vzdechy a rozumí jeden druhému jako my, řeknou si všechno, nad čím by se zastavovali přísní moralisté, kdy má jeden o druhého strach a kdy bez sebe nemohou žít, tu dnes vidím, že je to pravá láska, ne platonická, a ne zas smyslná, směs z obou pojmů, něco, čemu, miláčku, rozumíme tak dobře oba, když sedíme vedle sebe a objímáme se a ty děláš: „pst!“

mljt