Beztebeland

Pašijový včerejšek byl i 360. výročím narození Johna Wilmota, druhého hraběte z Rochesteru a hrdiny filmového debutu Laurence Dunmora Libertine (prolog zde). Ten film mě v době, kdy jsem na něm byl, velmi ovlivnil. Včera jsem se pokusil volně přeložit jednu Wilmotovu báseň, která vystihuje něco z mých osobních pašijí posledních dní.

(originál zde)

Čas bez tebe mě tiše oslabuje,
tak neptej se, zda miluji tě,
potulný šašek se v koutě pošklebuje,
když brečím jako dítě.

Nech odletět mě ze své sítě,
ať pochopím, že marným utrpením,
které si zasloužím, ač, lásko, miluji tě,
ve víno krev tvou neproměním.

Jsem unaven ze světobolu,
na prsou tvých chci spočinout,
kde sídlí lhostejnost a láska spolu,
tam chtěl bych tiše zahynout.

Než, nenecháš mě ve svém ráji
a k svému srdci to mé nepřipustíš,
bude ti nevěrné, a – až stane na okraji
propasti odpuštění – ty mu neodpustíš…

...