Mám rád kající Máří Magdalénu (a když je k tomu svůdná jako ta v Alšově jihočeské galerii, asi bych se byl schopen i zamilovat), věřím i v mystický sňatek s Kristem neboť věřím v mystiku, ale dál bych nerad zacházel, protože pak je to jen o senzaci a její chtivosti. Včera jsem měl takovou trochu mystickou náladu (možná to bylo tím úplňkem), a tak jsem přeložil jednu báseň od George Herberta (1593 – 1633), při níž se celkem dobře rozjímalo, když mi po tom kafi nešlo usnout.
Když svatá Máří nohy Spasitele myla(na jehož přikázání předtím šlapala),
ty nohy byly šperkem na rukou hříšné ženy
......– vždyť jejich kroky svou cestou učinila
......a nesmělým svým krůčkem se po ní vydala,
aby povýšena byla ze svého ponížení.
Jsouc sama poskvrněna, proč tolik toužila
očistit toho, jenž z lidí snímá hřích?
Proč nářek nešetřila pro svoji vlastní vinu?
......Proč jeho čisté nohy slzami zalila?
......V slzách jsme sami jak koráb na mořích,
však víry hříchů nás stahují pod hladinu.
Ta drahá duše věděla, kdo všechnu její špínu
ráčil vzít na sebe. Do tváře naplivala
i samotnému Bohu. A když se modlila,
......nenašla slova pro svou velkou vinu,
......jen slzy, v jejichž proudech mu nohy vykoupala
a jako zázrakem v nich i sebe umyla.
mljt
Žádné komentáře:
Okomentovat