Jan Kryštof II

Je doma, sedí na zemi, drží nohy v rukou. Právě rozhodl, že rohožka je loď, podlaha řeka. Věřil by, že se utopí, kdyby opustil koberec. Je překvapen a poněkud pohněván, že druzí procházejíce po světnici nedávají na to pozor. Zadrží matku za okraj sukně: „Vidíš přece, že je to voda! Chodí se po mostě!“ Most je řada drážek mezi červenými kosočtverci.

…
Nikdo se jím neobírá, a on nikoho nepotřebuje. Může se i obejít bez lodí-rohožek i bez jeskyní podlahy s jejich fantastickou zvířenou. Stačí mu jeho tělo. Jaký zdroj zábavy! Tráví celé hodiny tím, že chechtaje se pozoruje své nehty. Každý má jinou tvářnost; podobají se lidem, jež zná. Dává jim navzájem hovořit, tančit nebo se prát. – A ostatek těla! … Pokračuje v přehlídce všeho, co mu náleží. Co úžasných věcí! Jsou mezi nimi velmi podivné! Zabírá se zvědavě do jich pozorování.
Byl někdy přísně dopaden, když ho při tom přistihli.

mljt