O Renanově Životě Ježíšově jsem se dověděl z Tolstého úvah. Sháněl jsem tu knihu tedy po antikvariátech, ale první, na co jsem od Renana narazil, byly jeho Vzpomínky z mládí. Četl jsem ji ve stejné době jako Joycův Portrét umělce jako mladého muže a docela mi za tu dobu v hlavě splynuly. Pustil jsem se tedy po letech znovu do Renana a kupodivu mě oslnil se stejnou intenzitou jako tenkrát. A tak tu rád přináším některé myšlenky, které mě tentokrát zaujaly.
„Skoro všichni jsme dvojití lidé. Čím více se člověk rozvíjí hlavou, tím více touží po pólu opačném, totiž po iracionálnu, po odpočinku v naprosté nevědomosti, po ženě, která jest pouze ženou, instinktivní bytostí, která jedná jen popudem temného svědomí.“
„Tvoříme chemii z chemie, algebru z algebry. Vzdalujeme se od přírody právě tím, že ji prozkoumáváme.“
„Richelieu a Ludvík XIV. uznávali za svoji povinnost udělovat roční plat zasloužilým mužům celého světa. Oč lépe byli by učinili, kdyby doba to byla dovolovala, ponechávajíce zasloužilé muže, aniž jim platili a tím vadili!“
„Víra jest nebezpečna jen tehdy, když projevuje se s jakousi jednomyslností nebo jako jev nesporné většiny. Stane-li se individuální, jest to nejoprávněnější věc na světě, a nadále jí lze prokazovat šetrnost, jakou nemívala vždycky k svým odpůrcům, když se cítila při moci.“
„Descartes v onom skvělém XVII. století nikde se necítil volnějším než v Amsterdamu, protože nikdo se nestaral o něho, kdyžtě každý si hleděl obchodu. Snad všeobecná vulgárnost bude jednou podmínkou štěstí vyvolenců. Americká vulgárnost vůbec by neupálila Giordana Bruna, vůbec by nepronásledvala Galileiho.“
„Den před svátkem (sv. Yves) lid shromažďoval se večer v kostele, a o půlnoci světec rozpřahal ruce, aby požehnal klečícím účastníkům. Ale jestliže v davu byl jediný nevěrec, který pozdvihl oči, aby vzhlédl, zda zázrak jest pravdivý, světec, právem uražen tímto podezřením, ani se nehnul a vinou nevěrce nikdo nebyl požehnán.“
„V hloubi duše cítím, že můj život jest napořád ovládán věrou, které už nemám. Víra vyznačuje se tou zvláštností, že, ztracena, ještě působí. Milost žije dál návykem živého pocitu, jaký jsme z ní prožili.“
„Když Orfeus, ztrativ svůj ideál, byl rozsápán bakchantkami, jeho lyra pořád jen zaznívala slovem Eurydice, Euridice!“
„Bylo třeba šesti let hloubání a úporné práce, abych poznal, že moji učitelé nejsou neomylní. Když jsem se dával touto novou cestou, největším hořem mého života bylo, že zkormoutím tyto zbožňované učitele.“
Renanova matka: „Ožeňte kněze a zničíte jeden z nejpotřebnějších prvků, jeden z nejjemnějších odstínů naší společnosti. Žena bude protestovat. Neboť jest věc, na níž žena lpí ještě víc než na milování, totiž dodáváme-li významu lásce. Nikdy nelichotíme ženě víc, nežli projevujíce, že se jí obáváme. Ukládajíc svým kněžím cudnost za přední povinnost, církev lichotí ženské ješitnosti v tom, co má nejvnitřnějšího.“
Po návštěvě Athén: „Karel Veliký objevil se mně jako hrubozrnný německý podkoní. Naši rytíři zdáli se mně jako neomalenci, jimž by se pousmál Themistokles a Alkibiades.“
Z Modlitby k bohyni Athéně na Akropoli: „Pevný v tobě, odolám svým osudným rádkyním: svému skepticismu, který mně vnuká pochybnost o lidu, svému neklidu duševnímu, který, kdy pravda jest nalezena, žene mne, abych ji dále hledal, svojí obraznosti, která, když rozum se vyslovil, brání mně, abych byl klidný… Kolik rozkošných vzpomínek budu muset vytrhnout ze srdce svého! Pokusím se o to. Ale nejsem jist sám sebou. Pozdě jsem tebe poznal, dokonalá kráso. Budu mít zpětné návaly slabosti.“
„Skoro všichni jsme dvojití lidé. Čím více se člověk rozvíjí hlavou, tím více touží po pólu opačném, totiž po iracionálnu, po odpočinku v naprosté nevědomosti, po ženě, která jest pouze ženou, instinktivní bytostí, která jedná jen popudem temného svědomí.“
„Tvoříme chemii z chemie, algebru z algebry. Vzdalujeme se od přírody právě tím, že ji prozkoumáváme.“
„Richelieu a Ludvík XIV. uznávali za svoji povinnost udělovat roční plat zasloužilým mužům celého světa. Oč lépe byli by učinili, kdyby doba to byla dovolovala, ponechávajíce zasloužilé muže, aniž jim platili a tím vadili!“
„Víra jest nebezpečna jen tehdy, když projevuje se s jakousi jednomyslností nebo jako jev nesporné většiny. Stane-li se individuální, jest to nejoprávněnější věc na světě, a nadále jí lze prokazovat šetrnost, jakou nemívala vždycky k svým odpůrcům, když se cítila při moci.“
„Descartes v onom skvělém XVII. století nikde se necítil volnějším než v Amsterdamu, protože nikdo se nestaral o něho, kdyžtě každý si hleděl obchodu. Snad všeobecná vulgárnost bude jednou podmínkou štěstí vyvolenců. Americká vulgárnost vůbec by neupálila Giordana Bruna, vůbec by nepronásledvala Galileiho.“
„Den před svátkem (sv. Yves) lid shromažďoval se večer v kostele, a o půlnoci světec rozpřahal ruce, aby požehnal klečícím účastníkům. Ale jestliže v davu byl jediný nevěrec, který pozdvihl oči, aby vzhlédl, zda zázrak jest pravdivý, světec, právem uražen tímto podezřením, ani se nehnul a vinou nevěrce nikdo nebyl požehnán.“
„V hloubi duše cítím, že můj život jest napořád ovládán věrou, které už nemám. Víra vyznačuje se tou zvláštností, že, ztracena, ještě působí. Milost žije dál návykem živého pocitu, jaký jsme z ní prožili.“
„Když Orfeus, ztrativ svůj ideál, byl rozsápán bakchantkami, jeho lyra pořád jen zaznívala slovem Eurydice, Euridice!“
„Bylo třeba šesti let hloubání a úporné práce, abych poznal, že moji učitelé nejsou neomylní. Když jsem se dával touto novou cestou, největším hořem mého života bylo, že zkormoutím tyto zbožňované učitele.“
Renanova matka: „Ožeňte kněze a zničíte jeden z nejpotřebnějších prvků, jeden z nejjemnějších odstínů naší společnosti. Žena bude protestovat. Neboť jest věc, na níž žena lpí ještě víc než na milování, totiž dodáváme-li významu lásce. Nikdy nelichotíme ženě víc, nežli projevujíce, že se jí obáváme. Ukládajíc svým kněžím cudnost za přední povinnost, církev lichotí ženské ješitnosti v tom, co má nejvnitřnějšího.“
Po návštěvě Athén: „Karel Veliký objevil se mně jako hrubozrnný německý podkoní. Naši rytíři zdáli se mně jako neomalenci, jimž by se pousmál Themistokles a Alkibiades.“
Z Modlitby k bohyni Athéně na Akropoli: „Pevný v tobě, odolám svým osudným rádkyním: svému skepticismu, který mně vnuká pochybnost o lidu, svému neklidu duševnímu, který, kdy pravda jest nalezena, žene mne, abych ji dále hledal, svojí obraznosti, která, když rozum se vyslovil, brání mně, abych byl klidný… Kolik rozkošných vzpomínek budu muset vytrhnout ze srdce svého! Pokusím se o to. Ale nejsem jist sám sebou. Pozdě jsem tebe poznal, dokonalá kráso. Budu mít zpětné návaly slabosti.“
mljt
Žádné komentáře:
Okomentovat