Drahá ejunko

Čtu si korespondenci Jiřího Ortena s Věrou Fingerovou. Jejich vztah začal kuriozně, ale který nezačal? Jiřímu i Věře říkali jejich kamarádi, že je ten druhý miluje, a když se pak poprvé setkali, zjistili oba, aniž to jeden o druhém věděli, že se vidí poprvé. Pak se setkali u vína na tancovačce a Jiří se celkem brzy osmělil k otázce, zda je Věra do někoho zamilovaná. A ona že je. Začal tedy naléhat a nalévat a znovu naléhat, aby mu prozradila, do koho; s jejím odporem si byl stále jistější sám sebou. Jak jím asi muselo trhnout, když mu Věra po dlouhém přemlouvání prozradila jméno chlapce, do něhož byla platonicky zamilovaná: Ivan Osvald. Doprovodil ji tedy na tramvaj, tam se políbili a ona se okamžitě zamilovala do něj. Druhý den za ním přišla, ale zjistila, že se toulá někde po Petříně s jakousi dívkou, s níž si recitují básničky. Začal vztah, který přes všechny peripetie trval až do Ortenovy smrti. A že ty peripetie byly občas pořádně zvratové, o tom svědčí třeba tyto vzkazy: „Jirko, jsem Ti nevěrná a doufám, že mi to oplácíš. Věra“ – „V Kunštátě jsem Ti byl nevěrný, budu Ti o tom, zajímá-li Tě to, jednou vypravovat… Jirka“. „Bylo mi řečeno: Podvádí tě, a ne-li, měla by tě podvádět.“ Jiřímu bylo 19 let, Věře 18.

Byl jsem si zakouřit, je přestávka. V ústech mám mentolový bonbon, pálí to, spolužáci dovádí. Ach, sám se cítím! Ale to nic, je ráno, teprve ráno, a celý den, kdy tě neuvidím, nebudeš, a jsi! Věříš mi to, mé budižkničemu? Děvčata z naší třídy hopsají, hrajíce si na herečky, hoši po způsobu krocanů nadýmají hruď, nelze. Sedím stranou. Rozehrál se klavír někde v protějších oknech, rozehrál se klavír, Věruško, a je mi, jako bych stále stoupal a stále, stále klesal, jsa na tomtéž místě, pohyblivém a trvanlivém. Z tohoto místa nikdy neodejít a myslit nyní na Tebe, na Tebe mezi mnoha okny!
Přijď a přines sem trochu prostoty, prosím Tě o to! Budu muset křičet, abys přišla, a lidé budou pohoršeni!