Na vernisáži obrazů Josefa Kokeše jsem dnes měl tu čest postavit se čelem k návštěvníkům spolu s Lukášem, jenž celou výstavu uspořádal, a s panem Krausem, jenž je nositelem Kokešova odkazu. Byl jsem pozván, abych přečetl báseň, neboť nic jiného ani pořádně neumím. Protože ve výstavní síni jsou především krajinomalby, sáhl jsem po pootavském slavíkovi Adolfu Heydukovi.
Cestou
Ej, cesta pěkná jako stůl
a stromy jako kytky,
bez v sadě zkvetlý zakryl v půl
zdí rozvalených zbytky,
a z bezu na cestu, mně vstříc,
zří velké dětské oči –
a krásy, vůně vždy je víc,
až hlava se mi točí.
Hned horké čelo odkrývám
a starost z plece třesu
a zase vše, co v srdci mám,
jak květné poupě nesu;
a nepuká-li poupě hned,
přec zvolna obal ruší –
mělť často jsem, než východ zbled,
už vůně plnou duši.
Tak cestou šťasten, blažen vším,
vždy vesele si kráčím,
hned s dcerkou srnčí hovořím,
hned se synáčkem ptačím;
a na loži-li nepospím,
přec aspoň v lesa mechu,
a když se v zoři probudím,
prost žalů jsem i vzdechů.
Žádné komentáře:
Okomentovat