Canterburské povídky

Dnes dávali na Vltavě Setkání v Canterbury podle několika „povídek“ Geoffrey Chaucera. Četl jsem dříve jen tu slavnou Paní z Bathu, tak se mi moc líbila povídka námořníkova o mnichovi, za nímž přišla žena obchodníka, jestli by jí nepůjčil kilo. On že samozřejmě ano, ať si pro něj přijde. Sám si ho ovšem vypůjčil od jejího manžela, který zrovna odjížděl do Brugg na trh, že mu dluh po jeho návratu splatí. Za to kilo strávil několik nocí v náručí ošizené ženy a když se obchodník vrátil z Flander, řekl mu mnich vlastně pravdu, že už je vrátil jeho ženě, že ona si určitě vzpomene. Jak vystřižené z Boccaccia. Našel jsem si trochu starší překlad s lechtivou ilustrací Karla Svolinského z roku 1941. Také tam stojí:

„Proč jste tak časný, copak se vám stalo?“
„Sestřenko,“ pravil, „musí stačit málo,
nejsme-li ovšem bledí dědci, spát –
pět hodin spánku je mi akorát.“

Tak jsem asi bledý dědek, ale posledních pár dní spím opravdu jen těch pět hodin a nestačí mi to. Tedy dneska se nepustím do ničeho velkého. Koukal jsem, že Chaucer začal kariéru básní ABC, která byla vlastně mariánskou modlitbou, kde každá sloka začínala na jedno písmenko abecedy. Vybral jsem si z nějakého, někomu asi lehce dešifrovatelného důvodu, písmenko V, ale jelikož jsem nepřekládal celý akrostich, začal jsem ji na P, tak jak zní první slovo v překladu!


Panno! Jsi tak vznešená ve všem svém konání,
že vodíš hříšníky až do nejvyšší věže
Ráje, a útěchu jim dáváš bez zaváhání.
Mohu snad i já v Tvoji milost doufat? Kdeže!
Vždyť moje duše v blátě šlape bosá!
Matko boží! Zaveď mé kroky na ta místa,
kde jako z plátků růže ranní rosa
smývá z nás hříchy tvoje duše čistá.

A vzpomněl jsem si, že jsem napsal jednu podobnou mariánskou modlitbičku, kratší, ale s podobným nápadem a už jsem ji tu jednou publikoval.