Mogens /2/
„Nemocná?“ zeptal se Mogens.
„Unavená.“
„Nebudu s tebou dnes obědvat.“
„Ne?!“
„Nebudeme spolu ani večeřet.“
„Jdeš na ryby?“
„Ne!... Sbohem!“
„Kdy se vrátíš?“
„Nevrátím se.“
„Co tohle má znamenat?“ zeptala se, uhladila si šaty, přešla pokojem a sedla si na židli pod oknem.
„Nebaví mě to s tebou. – To je všechno,“
„Nebuď tak zlý, co se stalo? Co jsem vlastně udělala?“
„Nic, ale jelikož nejsme oddáni, ani zrovna neplaneme láskou, nevidím vůbec nic pozoruhodného na tom, že si chci jít svou cestou.“
„Žárlíš?“ zeptala se docela tiše.
„Na někoho jako jsi ty! Pánbůh mě zachovej při zdravém rozumu!“
„Ale co to má všechno znamenat?“
„Má to znamenat, že mám dost tvé krásy, že už znám tvůj hlas a tvé pohyby nazpaměť a že už mě pranic nebaví ani tvoje rozmary ani to, jak jsi hloupá nebo jak jsi lstivá. Můžeš mi tedy říci, proč bych zůstával?“
Laura se dala do pláče. „Mogensi, Mogensi, jak to dokážeš přenést přes srdce! Co jen si já počnu, co si počnu, co si jen počnu! Zůstaň alespoň dneska, jen dneska, Mogensi, nesmíš mě opustit!“
“Ale vždyť ty lžeš, Lauro, ani tomu sama nevěříš; nermoutí tě to proto, že bys na mě tak hrozně visela; jsi jen trošku vyvedená z míry nad tou změnou, máš strach, že se trošku přehází tvé každodenní zvyky. Znám to až moc dobře, nejsi první, s kterou mě to přestalo bavit.“
„Zůstaň se mnou, prosím tě, alespoň dnes, pak už tě nebudu trápit, abys tu byl třeba jen o hodinku déle!“
„Vy jste ale psi, vy ženské! Nemáte trošky hrdosti v těle, když vás člověk odkopne, přilezete zase zpátky.“
„Ano, ano, je to tak, ale zůstaň dneska – co – zůstaň!“
„Zůstaň, zůstaň! Ne!“
„Ach, Mogensi, ty jsi mě nikdy nemiloval“
„Ne.“
„Ale ano, miloval jsi mě toho dne, kdy byl tak silný vítr, toho nádherného dne na břehu moře, jak jsme se před větrem ukryli za loďkou.“
„Jsi bláznivá holka.“
„Jen kdybych byla pořádné děvče ze slušné rodiny a ne taková, jaká jsem, to bys u mě zůstal, to bys nedokázal být tak krutý – a já, já tě tak miluji!“
„To nedělej.“
„Ne, vždyť jsem jako prach, po kterém šlapeš, o nic víc ti na mě nezáleží. Ani jedno dobré slovo, jen krutá slova a opovržení, to je pro mne až dost.“
„Ty ostatní nejsou o nic lepší nebo horší než ty. Sbohem, Lauro!“
Podal jí ruku, ale ona měla obě ruce za zády a vzlakala: „Ne, ne, sbohem, to ne, sbohem, to ne!“
Mogens zvedl žaluzii, odstoupil od okna a zase ji pustil. Laura se honem sklonila pod ni, natáhla se ven a žadonila: „Pojď ke mně! Pojď sem a podej mi ruku!“
„Ne!“
Když už byl o kus dál, zavolala naříkavě: „Sbohem, Mogensi!“
Otočil se k oknu a zlehka jí zamával. Pak šel dál: „A takováhle holka věří ještě na lásku! – Ba ne, nevěří!“
„Unavená.“
„Nebudu s tebou dnes obědvat.“
„Ne?!“
„Nebudeme spolu ani večeřet.“
„Jdeš na ryby?“
„Ne!... Sbohem!“
„Kdy se vrátíš?“
„Nevrátím se.“
„Co tohle má znamenat?“ zeptala se, uhladila si šaty, přešla pokojem a sedla si na židli pod oknem.
„Nebaví mě to s tebou. – To je všechno,“
„Nebuď tak zlý, co se stalo? Co jsem vlastně udělala?“
„Nic, ale jelikož nejsme oddáni, ani zrovna neplaneme láskou, nevidím vůbec nic pozoruhodného na tom, že si chci jít svou cestou.“
„Žárlíš?“ zeptala se docela tiše.
„Na někoho jako jsi ty! Pánbůh mě zachovej při zdravém rozumu!“
„Ale co to má všechno znamenat?“
„Má to znamenat, že mám dost tvé krásy, že už znám tvůj hlas a tvé pohyby nazpaměť a že už mě pranic nebaví ani tvoje rozmary ani to, jak jsi hloupá nebo jak jsi lstivá. Můžeš mi tedy říci, proč bych zůstával?“
Laura se dala do pláče. „Mogensi, Mogensi, jak to dokážeš přenést přes srdce! Co jen si já počnu, co si počnu, co si jen počnu! Zůstaň alespoň dneska, jen dneska, Mogensi, nesmíš mě opustit!“
“Ale vždyť ty lžeš, Lauro, ani tomu sama nevěříš; nermoutí tě to proto, že bys na mě tak hrozně visela; jsi jen trošku vyvedená z míry nad tou změnou, máš strach, že se trošku přehází tvé každodenní zvyky. Znám to až moc dobře, nejsi první, s kterou mě to přestalo bavit.“
„Zůstaň se mnou, prosím tě, alespoň dnes, pak už tě nebudu trápit, abys tu byl třeba jen o hodinku déle!“
„Vy jste ale psi, vy ženské! Nemáte trošky hrdosti v těle, když vás člověk odkopne, přilezete zase zpátky.“
„Ano, ano, je to tak, ale zůstaň dneska – co – zůstaň!“
„Zůstaň, zůstaň! Ne!“
„Ach, Mogensi, ty jsi mě nikdy nemiloval“
„Ne.“
„Ale ano, miloval jsi mě toho dne, kdy byl tak silný vítr, toho nádherného dne na břehu moře, jak jsme se před větrem ukryli za loďkou.“
„Jsi bláznivá holka.“
„Jen kdybych byla pořádné děvče ze slušné rodiny a ne taková, jaká jsem, to bys u mě zůstal, to bys nedokázal být tak krutý – a já, já tě tak miluji!“
„To nedělej.“
„Ne, vždyť jsem jako prach, po kterém šlapeš, o nic víc ti na mě nezáleží. Ani jedno dobré slovo, jen krutá slova a opovržení, to je pro mne až dost.“
„Ty ostatní nejsou o nic lepší nebo horší než ty. Sbohem, Lauro!“
Podal jí ruku, ale ona měla obě ruce za zády a vzlakala: „Ne, ne, sbohem, to ne, sbohem, to ne!“
Mogens zvedl žaluzii, odstoupil od okna a zase ji pustil. Laura se honem sklonila pod ni, natáhla se ven a žadonila: „Pojď ke mně! Pojď sem a podej mi ruku!“
„Ne!“
Když už byl o kus dál, zavolala naříkavě: „Sbohem, Mogensi!“
Otočil se k oknu a zlehka jí zamával. Pak šel dál: „A takováhle holka věří ještě na lásku! – Ba ne, nevěří!“
Žádné komentáře:
Okomentovat