V lednu uplynulo 110 let od smrti Lewise Carrolla, autora mé milované Alenky, jehož Fantasmagorii jsem se snažil před časem přeložit... Včera měl Carroll narozeniny a tak jsem listoval jeho souborným dílem, které jsem si jednou koupil za levný peníz v jakémsi zapadlém knihkupectví s ruskou (sic) literaturou na Vinohradech. Téměř úplně na konci jsem našel báseň, nad kterou jsem včera usnul a kterou jsem dnes přeložil pro svoji Věrušku.
originál je zde
Učebnic latiny je plná knihomorna
a každá cituje z děl slavných klasiků,
vesele z Horáce, střízlivě z Cicerona;
žádný s těch citátů se ale nevyrovná
jednomu slovesu z celého slovníku:
dále už nemá cenu něco se biflovat,
když víš, že amare znamená milovat.
Tak, hodinu po hodině, květ po květu
srkáme z knížek nektar života,
dokud, vždy příliš brzo, v našem rozletu
nás neotočí jako gravitace kometu
profesor, jenž se tiše chichotá:
nechá nás opakovat daná příslovce,
tu křičíme sborem „Amare je hořce!“.
Poslední noc uznáme, unavení
„Dobře, dejme tomu, že
bez trní nikdy žádná růže není“
Jsme ale klidní! Zpíváme s rozedněním,
„Však nebylo by ani trnu bez růže!“
Lekce je u konce, vlastně byla krátká:
už víme, že láska je - hořce sladká.
Květen 1888
Žádné komentáře:
Okomentovat