Čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat

Francie má čtyři zámořské departementy - jedním z nich je Martinique, kde se narodil Aimé Césaire a kde také dnes zemřel. Má tam rodný domek, letiště a odteď i hrob. Někdo o něm řekl, že používal slova jako čerstvý zbohatlík utrácí peníze. Přečetl jsem si jednu báseň a tohle ze mě potom vyrazilo jako břečťan po zdi.

začněme třeba takto:
nic nemá počátek!
vše, co se děje, nikdy nezačalo,
jenom to stále pokračuje
a jako tahle báseň se to neustále line
od okamžiku, který už stěží
můžeme považovat za teď,
protože jen se ho snažíme zachytit,
vyklouzne nám
jako nacucaný prs matky přírody
z příliš těsné blůzky člověčenství
a už je o pár řádků výš,
na chvilku se zamyslíme
a je tu dalších třicet úhozů,
přítomnost ubíhá pořád dál a dál,
až se k ní už nikdy nevrátíme
ani o ni pohledem nezavadíme,
a tak ani nemůžeme ukončit větu,
leda bychom pátrali
po jejím neexistujícím počátku
tečka chybí, je tu dvojtečka:
teď je jen vytržený trn z paty potom,
ale co bude potom, až dojdeme na konec?
konec předpokládáme,
protože předpokládáme začátek,
ale začátek se kroutí jako serpentina,
jedna zatáčka za druhou,
oči nám těkají jako krystalový oscilátor,
který je citlivý na sebemenší pohyb zeměkoule,
ale země se nehýbe, ona stojí a čeká
jako čeká starý pes na svůj příděl citu,
o který už vlastně ani nestojí,
všechno ho bolí a už by to raději ukončil,
ale konec je jenom poštovní známka
nalíznutá krutou myšlenkou prvopočátku
a nalepená rubem na svůj vlastní líc:
dopis chybí, je tu báseň
a ta, jako nikdy nezačala,
tak také nikdy nekončíc
bude spokojeně žít,
dokud nezemřete…