Často se oznamuje v učebnicích a v různých esejích o románu (sám jsem se s tím svým trošku zadrhnul, ale nezapomněl jsem na něj), že James Joyce založil zcela nový styl, novou prózu, nový umělecký prožitek. Zatím jsem se vždycky setkal s názorem, že se jeho Odysseus nedá číst. „Kdyby Odysseus nebyl ke čtení, život by nemělo cenu žít,“ říkával Joyce. Jestli to tedy není opravdu tak, že se život nedá žít.
Překládal jsem Joycovu poesii, která romány předcházela. Do ruky se mi teď dostal jeho Giacomo Joyce, jenž byl také psán před rokem 1914, sled asi padesáti odstavců, napsaný jako báseň v próze a nikdy autorem nevydaný, jakýsi záznam vývoje vztahu ke své studentce angličtiny v Terstu (v době, kdy už měl s Norou děti) – jak důvěrně ke mně těch padesát odstavců mluví, od prvního po poslední, od zamilování přes pocit zatracení až po únikový východ! Proletěl jsem tím dílkem jako pírko průvanem… Život se dá žít, život se musí žít!
Myslím, že ten nový styl, to je opravdové propojení poesie a prózy, reality a fantasmagorie, života a umění, citu a intelektu, aniž by člověk musel přeskočit kanál, přejít po mostě, aniž by vůbec postřehl nějakou štěrbinu, jizvu nebo spáru.
Operována. Chirurgův nůž prohmatal její útroby a stáhl se, zanechav po sobě na jejím břiše syrově rozpolcený řez. Vidím její temnočerné, trpící oči, krásné jako oči antilopy. Ó krutá ráno! Prostopášný Bože!
Opět ve svém křesle u okna, bezstarostná slova na jazyku, bezstarostný smích. Ptáče čiřikající po bouři, šťastné, že jeho malý pošetilý život se vytřepotal z dosahu chňapajících prstů epileptického pána a dárce života, teď šťastně štěbetá, bezstarostně štěbetá a cvrliká.
…
Jan Pieters Sweelink. Nezvyklé jméno starého holandského hudebníka způsobí, že všechny krásy se zdají nezvyklé a vzdálené. Slyším jeho variace pro clavichord na starý nápěv: Youth has an end. V neurčité mlze starých zvuků se objeví slabý světelný bod: a nyní promluví duše. Mládí jednou skončí: ten konec je zde. Mládí už nikdy. To víš dobře. Co tedy? Napiš to, k čertu, napiš to! K čemu jinému se hodíš?
Překládal jsem Joycovu poesii, která romány předcházela. Do ruky se mi teď dostal jeho Giacomo Joyce, jenž byl také psán před rokem 1914, sled asi padesáti odstavců, napsaný jako báseň v próze a nikdy autorem nevydaný, jakýsi záznam vývoje vztahu ke své studentce angličtiny v Terstu (v době, kdy už měl s Norou děti) – jak důvěrně ke mně těch padesát odstavců mluví, od prvního po poslední, od zamilování přes pocit zatracení až po únikový východ! Proletěl jsem tím dílkem jako pírko průvanem… Život se dá žít, život se musí žít!
Myslím, že ten nový styl, to je opravdové propojení poesie a prózy, reality a fantasmagorie, života a umění, citu a intelektu, aniž by člověk musel přeskočit kanál, přejít po mostě, aniž by vůbec postřehl nějakou štěrbinu, jizvu nebo spáru.
Operována. Chirurgův nůž prohmatal její útroby a stáhl se, zanechav po sobě na jejím břiše syrově rozpolcený řez. Vidím její temnočerné, trpící oči, krásné jako oči antilopy. Ó krutá ráno! Prostopášný Bože!
Opět ve svém křesle u okna, bezstarostná slova na jazyku, bezstarostný smích. Ptáče čiřikající po bouři, šťastné, že jeho malý pošetilý život se vytřepotal z dosahu chňapajících prstů epileptického pána a dárce života, teď šťastně štěbetá, bezstarostně štěbetá a cvrliká.
…
Jan Pieters Sweelink. Nezvyklé jméno starého holandského hudebníka způsobí, že všechny krásy se zdají nezvyklé a vzdálené. Slyším jeho variace pro clavichord na starý nápěv: Youth has an end. V neurčité mlze starých zvuků se objeví slabý světelný bod: a nyní promluví duše. Mládí jednou skončí: ten konec je zde. Mládí už nikdy. To víš dobře. Co tedy? Napiš to, k čertu, napiš to! K čemu jinému se hodíš?
Žádné komentáře:
Okomentovat