Původ světa

Špatně jsem spal, bolelo mě břicho a hlava a pořád jsem si představoval, že mi v pokoji visí obraz Původu světa od Couberta, poslední, na co jsem se před spaním podíval. Dočetl jsem se, že visel v ložnici psychoanalytika Jacquese Lacana, a ten po čase poprosil svého nevlastního bratra, jestli by mu přes něj nedal vlastní surrealistickou verzi. Prý aby originál mohl ukazovat jen při zvláštních příležitostech. Podle mě spíš proto, aby se na něj nemusel dívat pořád, protože by se rázem z psychoanalytika mohl stát pacient.

Jak jsem se kroutil bolestí, občas jsem rozsvítil lampičku a napsal nějaký verš. Ráno mi z toho vylezlo tohle trochu nesourodé dílko, ale aspoň se mi ulevilo.

Kolikrát si ji vzal
a kolikrát vstříknul
do počátku světa
své semeno,
jako když pozounista
vylévá sliny
z trubek nástroje,
aby steklo
do konečníku vesmíru?

Zrodlila se jen hlava,
ramena neprošla,
i když hráz byla nastřižena až na pupek,
bez trupu,
bez končetin,
není čím vyhonit
myšlenky z mužství,
jež hlasitě hledí
do hledáčku ukojení.