Měl jsem problém s procházkama. Přes zimu, když jsem byl v psychické Macoše, nemohl jsem jít nikam sám, ale mnohdy ani v doprovodu. Na vycházky nad sto metrů, do neznáma, nebo bez pevného bodu jsem nedokázal pomyslet, natož vyrazit. Trápilo mě to a vážím si Věrušky, že se mnou měla a má takovou trpělivost. Ještě pořád se mi to občas ozve, ale věřím, že postupná ambuloterapie (od ambulare = chodit na procházky) bude úspěšná. Protože procházky jsou na světě to nejkrásnější!
Minulý týden jsem si udělal radost a v déčkach jsem si koupil Zápisky z blázince od Miroslava Macháčka. Tu knížku už jsem si dlouho sliboval. Zařadila se hned do mé oblíbené četby, kterou provozuju na procházkách a ve vlaku, a kdy mi tak často hrozí, že někam spadnu, třeba pod auto nebo z perónu. A Macháček se taky rád procházel. Jiří Císlar o něm napsal: „Macháček byl častý a vytrvalý chodec přírodou i městem, připomínám si třeba jeho pražské noční procházky po Malé Straně. Párkrát jsem ho tam potkal: pružně rázoval většinou v dlouhém baloňáku s bekovkou na hlavě, pozorně se rozhlížel - nejvíc si pamatuji to neklidné i bedlivé oko.“
Ze Zápisků dnes tedy vybírám: „Myslel jsem, že když jí ukážu Vltavu, že bude klidnější. Když bude vidět, jaké je zde překrásné okolí. V půli cesty jsme to museli vzdát. Bláto bylo stále větší a větší. Šli jsme do hospody, mlčky. Oba rozmrzelí. Já z celého svého postavení a protože se nikdy neshodneme v procházkách. Já miluju dlouhé, s rychlou chůzí, ale ona jen tak pomaloučku a hlavně pár kroků. To mě mrzí.“
Bál jsem se, že když mi Věruška ukazovala druhý břeh Ohře, kam chodila od malička na procházky, a mě se tam udělalo špatně, měl jsem hned závrať a musel jsem rychle na břeh první, abych neomdlel, že si to špatně vysvětlí. Nevysvětlila. Pochopila, že potřebuju zase těm vycházkám na druhé břehy naučit, vzít za ruku a najít tam sám sebe. Děkuju!
A Vám, pane Macháčku, jsem si dovolil udělat na anglické wikipedii medailónek. Ještě Vás tu asi párkrát budu citovat, je to úžasný čtení!
Minulý týden jsem si udělal radost a v déčkach jsem si koupil Zápisky z blázince od Miroslava Macháčka. Tu knížku už jsem si dlouho sliboval. Zařadila se hned do mé oblíbené četby, kterou provozuju na procházkách a ve vlaku, a kdy mi tak často hrozí, že někam spadnu, třeba pod auto nebo z perónu. A Macháček se taky rád procházel. Jiří Císlar o něm napsal: „Macháček byl častý a vytrvalý chodec přírodou i městem, připomínám si třeba jeho pražské noční procházky po Malé Straně. Párkrát jsem ho tam potkal: pružně rázoval většinou v dlouhém baloňáku s bekovkou na hlavě, pozorně se rozhlížel - nejvíc si pamatuji to neklidné i bedlivé oko.“
Ze Zápisků dnes tedy vybírám: „Myslel jsem, že když jí ukážu Vltavu, že bude klidnější. Když bude vidět, jaké je zde překrásné okolí. V půli cesty jsme to museli vzdát. Bláto bylo stále větší a větší. Šli jsme do hospody, mlčky. Oba rozmrzelí. Já z celého svého postavení a protože se nikdy neshodneme v procházkách. Já miluju dlouhé, s rychlou chůzí, ale ona jen tak pomaloučku a hlavně pár kroků. To mě mrzí.“
Bál jsem se, že když mi Věruška ukazovala druhý břeh Ohře, kam chodila od malička na procházky, a mě se tam udělalo špatně, měl jsem hned závrať a musel jsem rychle na břeh první, abych neomdlel, že si to špatně vysvětlí. Nevysvětlila. Pochopila, že potřebuju zase těm vycházkám na druhé břehy naučit, vzít za ruku a najít tam sám sebe. Děkuju!
A Vám, pane Macháčku, jsem si dovolil udělat na anglické wikipedii medailónek. Ještě Vás tu asi párkrát budu citovat, je to úžasný čtení!
1 komentář:
Jsme dva. Dva na všechno - na lásku, na život, na boj i bolest i na hodiny štěstí. Dva na výhry i prohry, na život i na smrt - DVA.
(K.Čapek)
Mljt, V.
Okomentovat