Vyštrachal jsem v knihovně dvě básnické sbírky Milana Kundery. Sbírku Člověk zahrada širá mám v 1. vydání z roku 1953, Poslední Máj o vězněném Juliu Fučíkovi mám až ve 2. vydání z roku 1961. Ocituji jen věchýtek veršů, které jsem poskládal do téhle koláže, kterou nechám bez komentáře:
Není, soudruzi, hned nepřítelem ten,
kdo s sebou vleče na zádech batoh smutků, pochyb, zlozvyků.
Možná, že ten člověk i s tím těžkým batohem
raděj než mnohý z vás dá život za republiku.
…
Kritika neznamená číhat s mečem zlým
za každým krůčkem svých kamarádů.
Jinak se jejich krok stane bojácným
a oni zůstanou vzadu.
…
Ta slova stále sálem chví se:
Vlastnímu otci odcizil se,
on straně své se odcizil…
Viděl ta slova, černá křídla,
jež prudce tlukou o zdivo,
cítil ta slova na své tváři
jak jinovatku mrazivou?
– odcizil, odci- odcizil,
cejch, který z čela nezmizí –
„Já přece nejsem, soudruzi,“
chtěl křičet, „nejsem nepřítel!“
… Legitimaci na stůl dal
a potom
mlčky
šel.
Odcizil, odci-, černí ptáci
do stěn bubnovali.
Šel a všechny oči
mu uhýbaly.
…
Sníh větrný nám z čela pryč
vše bludné, cizí smete.
Od těch, kdo zradili,
i psi se odvracejte!
…
A život není snad
než let a let je pád.
Však právě… je-li všechno let tak letmý,
chci jako raketa ho vynést ze tmy!
A je-li okolo mlčení šerošeré,
chci znít jak píšťala, jež nad bubny se dere!
Ano! Když nic tu není věčné,
chci býti aspoň mocný nekonečně!
Jak loutky na prstech vést požáry a mrazy,
svět krví obarvit na růžový sad zkázy!
A jestli protivník mi vstane v zápasišti,
tak proti protivníku
třeba i paprsek proměnit v dlouhou dýku
a hvězdu ve střelu, jež sviští!
…
„Podivní jste vy komunisté…
Podobáte se rybáři, jenž uzřel
v daleké mlze pannu lunu
a do hluboké vody za ní
vyběhl omámeně z člunu…“
Není, soudruzi, hned nepřítelem ten,
kdo s sebou vleče na zádech batoh smutků, pochyb, zlozvyků.
Možná, že ten člověk i s tím těžkým batohem
raděj než mnohý z vás dá život za republiku.
…
Kritika neznamená číhat s mečem zlým
za každým krůčkem svých kamarádů.
Jinak se jejich krok stane bojácným
a oni zůstanou vzadu.
…
Ta slova stále sálem chví se:
Vlastnímu otci odcizil se,
on straně své se odcizil…
Viděl ta slova, černá křídla,
jež prudce tlukou o zdivo,
cítil ta slova na své tváři
jak jinovatku mrazivou?
– odcizil, odci- odcizil,
cejch, který z čela nezmizí –
„Já přece nejsem, soudruzi,“
chtěl křičet, „nejsem nepřítel!“
… Legitimaci na stůl dal
a potom
mlčky
šel.
Odcizil, odci-, černí ptáci
do stěn bubnovali.
Šel a všechny oči
mu uhýbaly.
…
Sníh větrný nám z čela pryč
vše bludné, cizí smete.
Od těch, kdo zradili,
i psi se odvracejte!
…
A život není snad
než let a let je pád.
Však právě… je-li všechno let tak letmý,
chci jako raketa ho vynést ze tmy!
A je-li okolo mlčení šerošeré,
chci znít jak píšťala, jež nad bubny se dere!
Ano! Když nic tu není věčné,
chci býti aspoň mocný nekonečně!
Jak loutky na prstech vést požáry a mrazy,
svět krví obarvit na růžový sad zkázy!
A jestli protivník mi vstane v zápasišti,
tak proti protivníku
třeba i paprsek proměnit v dlouhou dýku
a hvězdu ve střelu, jež sviští!
…
„Podivní jste vy komunisté…
Podobáte se rybáři, jenž uzřel
v daleké mlze pannu lunu
a do hluboké vody za ní
vyběhl omámeně z člunu…“
Žádné komentáře:
Okomentovat