Před rokem a půl jsem tu psal o Kafkově Zámku a Kunderově eseji Kastrující stín svatého Garty. Teprve včera jsem si tu útlou knížku koupil a začetl se do ní. Kundera má opravdový zápal pro exegezi Kafkova díla, které interpretuje dle svých slov naprosto jinak než ostatní kafkologové, jež se nedokáží vymanit z Platónovy jeskyně, do níž je zavřel Max Brod, který jim tam dodnes na stěnu promítá Kafkův stín, dle Kundery kastrující. Kafka totiž nebyl smutný samotář, který měl vizionářské úmysly a spasitelného ducha. Slovy autora:
Kafka pro nás netrpěl! Kafka se pro nás bavil!
Kundera tedy Kafku objevuje hlavně jako modernistu v románovém, avšak neromantickém přístupu k erotice. Je to vlastně přihlášení se k odkazu, neboť to co Kundera připisuje Kafkovi, sám ve svých dílech plně rozehrává:
Kafka odhaluje existenciální aspekty sexuality: sexualita jakožto protiklad lásky; cizota druhého jako předpoklad, požadavek sexuality: její schopnost vzrušovat tím, co jinak odpuzuje; její strašná bezvýznamnost, která nezmenšuje nijak její stejně strašnou moc, atd.
Stojí za zmínku, že v tomto ohledu Kundera srovnává (i když jenom jednou větou) Kafku s Joycem. Tuhle bránu otevřeli tito velikáni tedy autorům jako byl Henry Miller, Charles Bukowski a Kundera sám. Ovšem to by bylo málo.
Kundera popírá Kafku jako lyrika a básníka prózy, vyzdvihuje jeho existencialitu a dodává, že se v něm pojí sen a skutečnost (touha tehdejších surrealistů). Tím tedy Kafka otevřel bránu mnoha pozdějším autorům, z nichž k dokonalosti tuto formu dle mého omezeného názoru dovedl Boris Vian.
V navazujícím textu s názvem Překlad jedné věty se Kundera pouští do obhajoby věrného překladu. Jako zastánce volného překladu bych asi neměl souhlasit, ale autor zde mluví výhradně o románu, a já zatím překládal výhradně poezii. Tedy v té Kafkově větě například dvakrát použité slovo cizina (příp. cizota) je i podle mě na místě rovněž v překladu. V poezii si nejsem vždycky jistý. Včera jsem se prohřešil proti této zásadě při překladu básně Thomase Wolfa, jinak výsostného romanopisce, kdy jsem místo dvakrát použitého slova „light“ použil jednou „lampiony“ a jen jednou doslovné „světlo“, ale třeba i překladem „country music“ jako „tradiční melodie“. Ať tak či tak, myslím, že proti názvu dalšího Kunderova textu přidaného jako doplněk – Umění věrnosti – pro román, se může hrdě přihlásit o slovo i Krása nevěry – pro poezii.
Kafka pro nás netrpěl! Kafka se pro nás bavil!
Kundera tedy Kafku objevuje hlavně jako modernistu v románovém, avšak neromantickém přístupu k erotice. Je to vlastně přihlášení se k odkazu, neboť to co Kundera připisuje Kafkovi, sám ve svých dílech plně rozehrává:
Kafka odhaluje existenciální aspekty sexuality: sexualita jakožto protiklad lásky; cizota druhého jako předpoklad, požadavek sexuality: její schopnost vzrušovat tím, co jinak odpuzuje; její strašná bezvýznamnost, která nezmenšuje nijak její stejně strašnou moc, atd.
Stojí za zmínku, že v tomto ohledu Kundera srovnává (i když jenom jednou větou) Kafku s Joycem. Tuhle bránu otevřeli tito velikáni tedy autorům jako byl Henry Miller, Charles Bukowski a Kundera sám. Ovšem to by bylo málo.
Kundera popírá Kafku jako lyrika a básníka prózy, vyzdvihuje jeho existencialitu a dodává, že se v něm pojí sen a skutečnost (touha tehdejších surrealistů). Tím tedy Kafka otevřel bránu mnoha pozdějším autorům, z nichž k dokonalosti tuto formu dle mého omezeného názoru dovedl Boris Vian.
V navazujícím textu s názvem Překlad jedné věty se Kundera pouští do obhajoby věrného překladu. Jako zastánce volného překladu bych asi neměl souhlasit, ale autor zde mluví výhradně o románu, a já zatím překládal výhradně poezii. Tedy v té Kafkově větě například dvakrát použité slovo cizina (příp. cizota) je i podle mě na místě rovněž v překladu. V poezii si nejsem vždycky jistý. Včera jsem se prohřešil proti této zásadě při překladu básně Thomase Wolfa, jinak výsostného romanopisce, kdy jsem místo dvakrát použitého slova „light“ použil jednou „lampiony“ a jen jednou doslovné „světlo“, ale třeba i překladem „country music“ jako „tradiční melodie“. Ať tak či tak, myslím, že proti názvu dalšího Kunderova textu přidaného jako doplněk – Umění věrnosti – pro román, se může hrdě přihlásit o slovo i Krása nevěry – pro poezii.
Žádné komentáře:
Okomentovat