Můj věčný boj s vykladači poezie má nového spojence. Je jím sám tisíckrát rozebraný a znovu složený Gérard de Nerval. Nemohl jsem dnes kvůli úplňku spát, a tak jsem si přečetl jeho Sylvii a pomalu po řádcích jsem klimbal v jeho Chimérách – těkal jsem z francouzské stránky na český překlad Jana Tomeše a musím přiznat, že je to neuskutečnitelný cíl, chtít něco takového přeložit. „Moje sonety nejsou právě o mnoho nesrozumitelnější než Hegelova metafyzika nebo zápisky Swedenborgovy a ztratily by půvab, kdyby měly být vykládány, pokud by to ovšem bylo možné.“ Nicméně jak poznamenal Baudelaire, nelze zničit genia, vysvětlíš-li jej, tak věřím i já, že ani Chiméry, ani třeba Holanova Noc s Hamletem nějaké vážnější újmy neutrpí, pokusí-li se je někdo hodit do kádinky literární vědy a nahřát kahanem figur a tropů.
Moc se mi líbila Sylvie, v tom nočním polospánku mi přišla snově reálná. A rozuměl jsem. Jak jen jsem rozuměl! Kdybych psal román, nikdy by čtenáři neuvěřili příběhu srdce, souženého dvojí láskou zároveň, stojí v 13. kapitole, už téměř na konci. Jednu ženu ztratil vlastní vinou, po druhé bláznil, přišla mu dokonalá a on si přišel dokonale zamilovanej. Až do chvíle, kdy prozřel:
„Vy mě nemilujete! … hledáte drama, toť vše, a chybí vám rozuzlení. Teď vám už nevěřím!“
Tato slova byla pro mě bleskem. To zvláštní nadšení, jež jsem pociťoval, ty sny, ty slzy, ta zoufalství a ta citová vzrušení… to tedy nebyla láska? Ale kde je tedy láska?
Iluse opadávají jedny po druhých jako slupky z plodu a plodem je zkušenost. Její chuť je trpká; přece však je v ní něco ostrého, co posilňuje…
A na každé stránce mluví básník.
Rybníky, tak nákladně vyhloubené, marně rozprostírají svou stojatou vodu, jíž labuť pohrdá.
Byl jsem také zvědav, jestli budu stejně jako Umberto Eco (v Šesti procházkách, o nichž jsem tu už taky dvakrát psal) v novele fascinován prolínáním časových pásem. No, všiml jsem si jich a teď si docela s chutí tu procházku po literárním lese přečtu znovu. A taky se těším na Aurelii, poslední, nedokončené dílo, které našli v kapse oběšeného Nervala. Sen je druhý život.
Moc se mi líbila Sylvie, v tom nočním polospánku mi přišla snově reálná. A rozuměl jsem. Jak jen jsem rozuměl! Kdybych psal román, nikdy by čtenáři neuvěřili příběhu srdce, souženého dvojí láskou zároveň, stojí v 13. kapitole, už téměř na konci. Jednu ženu ztratil vlastní vinou, po druhé bláznil, přišla mu dokonalá a on si přišel dokonale zamilovanej. Až do chvíle, kdy prozřel:
„Vy mě nemilujete! … hledáte drama, toť vše, a chybí vám rozuzlení. Teď vám už nevěřím!“
Tato slova byla pro mě bleskem. To zvláštní nadšení, jež jsem pociťoval, ty sny, ty slzy, ta zoufalství a ta citová vzrušení… to tedy nebyla láska? Ale kde je tedy láska?
Iluse opadávají jedny po druhých jako slupky z plodu a plodem je zkušenost. Její chuť je trpká; přece však je v ní něco ostrého, co posilňuje…
A na každé stránce mluví básník.
Rybníky, tak nákladně vyhloubené, marně rozprostírají svou stojatou vodu, jíž labuť pohrdá.
Byl jsem také zvědav, jestli budu stejně jako Umberto Eco (v Šesti procházkách, o nichž jsem tu už taky dvakrát psal) v novele fascinován prolínáním časových pásem. No, všiml jsem si jich a teď si docela s chutí tu procházku po literárním lese přečtu znovu. A taky se těším na Aurelii, poslední, nedokončené dílo, které našli v kapse oběšeného Nervala. Sen je druhý život.
Žádné komentáře:
Okomentovat