Na cestě do Podještědí jsme zastavili u dvou památek. Tu první jsem naposledy navštívil s Víťou Š. před více než 15 lety. Tehdy byl kostel sv. Jakuba u Libčevsi v hrozném stavu, a protože vím, že se toho od začátku 90. let hodně změnilo, byl jsem zvědav, jak to bude s tímhle kostelem. Dneska jsem po dlouhé době prováděl po našem františkánu a muzikanti, kteří tu hrají v Klášterci na hudebních pramenech, v čele s Jaroslavem Svěceným, byli nadšení, jak je ten klášter krásnej a jak se pořád opravuje. Kdyby ho byli navštívili v době, kdy jsme tam chodili za Lukym obdivovat ledový jazyky v gotickym ambitu, žasli by ještě víc. A tak se dalo čekat, že poutní kostel sv. Jakuba bude taky opravenej.
Už když jsem Věrušku donutil sjet na neuvěřitelně krkolomnou cestu, kde hrozilo urvání vejfuku a vůbec sedření celýho podvozku, říkal jsem si, že tam asi nevzniklo regionální turistický centrum ani prodejní galerie. Další letmý pohled to potvrdil.
Bylo to úplně stejný jako před těmi drahnými lety.
I uvnitř.
Jen snad ta kudla s emblémem ČEZu, zapíchnutá do nosného kůlu u vchodu, byla nová.
Tenhle vzkaz jsem si z minula nepamatoval (Žij miláčku jako ryba, dvě milovat to je chyba).
Nakonec mě ale uklidnilo, že i po tomhle pádu JESUS WINS.
Druhé zastavení bylo u sv. Petra a Pavla v Želkovicích. Když jsme na gymplu v Lounech brali románský sloh, zeptal se mě dr. Mareš, která rotunda je nejblíž Lounům. Nevěděl jsem. Prý Želkovice. Styděl jsem se a říkal jsem si, že tam někdy musím. Tak teď po více než 15 letech od týhle události, jsem se poprvý v životě u tý rotundy zastavil. Tedy Věruška mi zastavila a přes počáteční remcání po zážitku z prvního zastavení byla nakonec ráda a moc se jí tu líbilo. První pohledy totiž slibovaly něco docela jiného.
Na internetu jsem se dočetl, že by rotunda měla pocházet z doby Přemysla Otakara I. nebo Václava I., což je úctyhodné stáří. A přesto přežila líp než ani ne 350 let starý sv. Jakub. Radost pohledět.
Na cestě zpátky jsme se stavili v Liběšicích kousek od Litoměřic. Krom toho, že jsme si tam došli na záchod, koukali jsme jako blázni, jakou glyptotéku tam mají hned u silnice.
Už když jsem Věrušku donutil sjet na neuvěřitelně krkolomnou cestu, kde hrozilo urvání vejfuku a vůbec sedření celýho podvozku, říkal jsem si, že tam asi nevzniklo regionální turistický centrum ani prodejní galerie. Další letmý pohled to potvrdil.
Bylo to úplně stejný jako před těmi drahnými lety.
I uvnitř.
Jen snad ta kudla s emblémem ČEZu, zapíchnutá do nosného kůlu u vchodu, byla nová.
Tenhle vzkaz jsem si z minula nepamatoval (Žij miláčku jako ryba, dvě milovat to je chyba).
Nakonec mě ale uklidnilo, že i po tomhle pádu JESUS WINS.
Druhé zastavení bylo u sv. Petra a Pavla v Želkovicích. Když jsme na gymplu v Lounech brali románský sloh, zeptal se mě dr. Mareš, která rotunda je nejblíž Lounům. Nevěděl jsem. Prý Želkovice. Styděl jsem se a říkal jsem si, že tam někdy musím. Tak teď po více než 15 letech od týhle události, jsem se poprvý v životě u tý rotundy zastavil. Tedy Věruška mi zastavila a přes počáteční remcání po zážitku z prvního zastavení byla nakonec ráda a moc se jí tu líbilo. První pohledy totiž slibovaly něco docela jiného.
Na internetu jsem se dočetl, že by rotunda měla pocházet z doby Přemysla Otakara I. nebo Václava I., což je úctyhodné stáří. A přesto přežila líp než ani ne 350 let starý sv. Jakub. Radost pohledět.
Na cestě zpátky jsme se stavili v Liběšicích kousek od Litoměřic. Krom toho, že jsme si tam došli na záchod, koukali jsme jako blázni, jakou glyptotéku tam mají hned u silnice.
Žádné komentáře:
Okomentovat