Jen ne touze

Našel jsem v tátově pozůstalosti obálku, na které stál nápis Mirko, tady to všechno máš. V té obálce byly tři listy, na každém po básničce.

Cesto poli za ní
bylas moje paní – zem.
Po tobě chodíval,
lačně sny objímal jsem.

Co se však oděla
příroda do běla – zlý to sen.
I já vzal tmavý šat,
není co objímat – lítost jen.

Možná jarní příval,
který vždycky míval tolik sil,
něco na tom změní;
příroda lhář není – člověk byl.


Jedna delší pak končí nádhernými verši, které by mohli být tátovým epitafem.

A jak z místa když vánek vzlét
vše kolébané dlouze
stříbřitou mlhou s nebem splývá,
vlévá se do něj, mizí, zpívá...

Je konec, jen ne touze.