Mario nás vyklopil na předměstí Catanie, uprostřed křižovatky, uprostřed průmyslové zóny, kde se jediným svědkem života jevil vzrostlý kaktus hned u krajnice.
Chtěli jsme stopovat na Syrakusy, ale zastavil nám takový malý Ital, který nejen, že neuměl jinak než italsky, ale hlavně neustále tou italštinou mluvil jako o překot, nepustil nás ke slovu a odvezl nás na autobusové nádraží v Catanii. Cesta trvala asi čtvrt hodiny, a my jsme oba s Věruškou začali celkem obstojně rozumět italsky. Ono se to nezdá, ale metoda omílací je metoda účinná, a když pořád z pusy vypouštěl podobné věty, člověk už si našel konečky, za které ten motouz začít rozplétat. Dokonce jsme postřehli i jednu slovní hříčku: když říkal v různém pořadí po sobě slova Siracusa a noto, tak jsem si zprvu myslel, že Syrakusy jsou známé, ale když jsem se při tom maně podíval do mapy, pochopil jsem, že nám kromě Syrakus doporučuje i návštěvu městečka Noto, které je ještě jižněji a je taky na seznamu památek UNESCO. Škoda, ale budeme rádi, když stihneme Syrakusy.
Protože nemám autobusy rád, šli jsme rovnou na vlakové nádraží a když jsem uviděl, že vlak do Syrakus jede za pět minut, okamžitě jsem koupil dva lístky. Až potom jsem si přečetl, že jsem koukal na tabuli příjezdů, a že mezi odjezdy byly Syrakusy až za dvě hodiny. Je velmi šlechetné, že lístek lze bez poplatku stornovat. Čekal nás pullman. Zastávky byly sice trochu nepřehledné, ale nakonec jsme nasedli a po hodině dojeli. Přímoří před naším cílovým městem bylo nechutně zastavěno ošklivými továrnami. O to větší pak bylo potěšení, když jsme vystoupili pár metrů od římského divadla uprostřed města, o kterém jsme oba vždycky jen slyšeli v hodinách dějepisu. Dobyli jsme město, které před více než dvěma tisíci lety bránil sám Archimédes svými důmyslnými vynálezy.
Připluli jsme do Syrakus a zůstali tam tři dny, praví se ve Skutcích apoštolů kapitola 28., verš 12. I to je málo. A my jsme měli maximálně čtyřiadvacet hodin. Věruška (protože myslí vždycky na všechno ze závratnou předvídavostí) už z autobusu vyhlédla vhodný penzión, s jehož majitelem, který se jmenoval Toni, jsme si rychle plácli. A ještě v podvečer hurá do města!
A v noci ještě jednou!
A ráno do třetice.
Fotografie ze Syrakus budou tvořit samostatnou kapitolu. Na závěr tedy kontrolní otázka: Co že to ten chlápek na tom náměstí vlastně dělá?
Chtěli jsme stopovat na Syrakusy, ale zastavil nám takový malý Ital, který nejen, že neuměl jinak než italsky, ale hlavně neustále tou italštinou mluvil jako o překot, nepustil nás ke slovu a odvezl nás na autobusové nádraží v Catanii. Cesta trvala asi čtvrt hodiny, a my jsme oba s Věruškou začali celkem obstojně rozumět italsky. Ono se to nezdá, ale metoda omílací je metoda účinná, a když pořád z pusy vypouštěl podobné věty, člověk už si našel konečky, za které ten motouz začít rozplétat. Dokonce jsme postřehli i jednu slovní hříčku: když říkal v různém pořadí po sobě slova Siracusa a noto, tak jsem si zprvu myslel, že Syrakusy jsou známé, ale když jsem se při tom maně podíval do mapy, pochopil jsem, že nám kromě Syrakus doporučuje i návštěvu městečka Noto, které je ještě jižněji a je taky na seznamu památek UNESCO. Škoda, ale budeme rádi, když stihneme Syrakusy.
Protože nemám autobusy rád, šli jsme rovnou na vlakové nádraží a když jsem uviděl, že vlak do Syrakus jede za pět minut, okamžitě jsem koupil dva lístky. Až potom jsem si přečetl, že jsem koukal na tabuli příjezdů, a že mezi odjezdy byly Syrakusy až za dvě hodiny. Je velmi šlechetné, že lístek lze bez poplatku stornovat. Čekal nás pullman. Zastávky byly sice trochu nepřehledné, ale nakonec jsme nasedli a po hodině dojeli. Přímoří před naším cílovým městem bylo nechutně zastavěno ošklivými továrnami. O to větší pak bylo potěšení, když jsme vystoupili pár metrů od římského divadla uprostřed města, o kterém jsme oba vždycky jen slyšeli v hodinách dějepisu. Dobyli jsme město, které před více než dvěma tisíci lety bránil sám Archimédes svými důmyslnými vynálezy.
Připluli jsme do Syrakus a zůstali tam tři dny, praví se ve Skutcích apoštolů kapitola 28., verš 12. I to je málo. A my jsme měli maximálně čtyřiadvacet hodin. Věruška (protože myslí vždycky na všechno ze závratnou předvídavostí) už z autobusu vyhlédla vhodný penzión, s jehož majitelem, který se jmenoval Toni, jsme si rychle plácli. A ještě v podvečer hurá do města!
A v noci ještě jednou!
A ráno do třetice.
Fotografie ze Syrakus budou tvořit samostatnou kapitolu. Na závěr tedy kontrolní otázka: Co že to ten chlápek na tom náměstí vlastně dělá?
Žádné komentáře:
Okomentovat