23. září 2009

Stopem do Itálie - den čtvrtý /II. část/

Mario nás vyklopil na předměstí Catanie, uprostřed křižovatky, uprostřed průmyslové zóny, kde se jediným svědkem života jevil vzrostlý kaktus hned u krajnice.


Chtěli jsme stopovat na Syrakusy, ale zastavil nám takový malý Ital, který nejen, že neuměl jinak než italsky, ale hlavně neustále tou italštinou mluvil jako o překot, nepustil nás ke slovu a odvezl nás na autobusové nádraží v Catanii. Cesta trvala asi čtvrt hodiny, a my jsme oba s Věruškou začali celkem obstojně rozumět italsky. Ono se to nezdá, ale metoda omílací je metoda účinná, a když pořád z pusy vypouštěl podobné věty, člověk už si našel konečky, za které ten motouz začít rozplétat. Dokonce jsme postřehli i jednu slovní hříčku: když říkal v různém pořadí po sobě slova Siracusa a noto, tak jsem si zprvu myslel, že Syrakusy jsou známé, ale když jsem se při tom maně podíval do mapy, pochopil jsem, že nám kromě Syrakus doporučuje i návštěvu městečka Noto, které je ještě jižněji a je taky na seznamu památek UNESCO. Škoda, ale budeme rádi, když stihneme Syrakusy.

Protože nemám autobusy rád, šli jsme rovnou na vlakové nádraží a když jsem uviděl, že vlak do Syrakus jede za pět minut, okamžitě jsem koupil dva lístky. Až potom jsem si přečetl, že jsem koukal na tabuli příjezdů, a že mezi odjezdy byly Syrakusy až za dvě hodiny. Je velmi šlechetné, že lístek lze bez poplatku stornovat. Čekal nás pullman. Zastávky byly sice trochu nepřehledné, ale nakonec jsme nasedli a po hodině dojeli. Přímoří před naším cílovým městem bylo nechutně zastavěno ošklivými továrnami. O to větší pak bylo potěšení, když jsme vystoupili pár metrů od římského divadla uprostřed města, o kterém jsme oba vždycky jen slyšeli v hodinách dějepisu. Dobyli jsme město, které před více než dvěma tisíci lety bránil sám Archimédes svými důmyslnými vynálezy.

Připluli jsme do Syrakus a zůstali tam tři dny, praví se ve Skutcích apoštolů kapitola 28., verš 12. I to je málo. A my jsme měli maximálně čtyřiadvacet hodin. Věruška (protože myslí vždycky na všechno ze závratnou předvídavostí) už z autobusu vyhlédla vhodný penzión, s jehož majitelem, který se jmenoval Toni, jsme si rychle plácli. A ještě v podvečer hurá do města!

A v noci ještě jednou!

A ráno do třetice.


Fotografie ze Syrakus budou tvořit samostatnou kapitolu. Na závěr tedy kontrolní otázka: Co že to ten chlápek na tom náměstí vlastně dělá?

Žádné komentáře: