Když jsem se dozvěděl, že zemřel Claude Lévi Strauss, vzpomněl jsem si, že jsem si v Praze nedávno koupil jeho Smutné tropy. Hned v úvodu píše, že mu cestování přijde jako nutné zlo, aby se dosáhlo poznání (v jeho případě zkoumaných mýtů), čas naprosto ztracený a nehodný záznamu, hlušina, struska.
„V 5.30 ráno jsme uprostřed štěbetu racků vplouvali do recifské rejdy a kolem naší lodi hemžila se celá flotila prodavačů exotických květin“… zaslouží si takováhle ubohá vzpomínka, abych zvedl pero a zachytil ji na papír? ptá se autor.
A přece se vyprávění tohoto druhu setkávají s přízní publika, s přízní, která pro mne zůstává nevysvětlitelná, dodává hned na začátku dalšího odstavce.
Ani já si nedovedu vysvětlit, proč mi několik čtenářů soběpisníku, které znám osobně, nezapomnělo připomenout, že čtou většinou jenom nadpisy, „ale tu tvojí Itálii čtu poctivě, ta mě baví“. Tak aspoň to nepíšu jen pro sebe.
Minule jsme skončili v Casertě a tak dnešní díl věnuji čistě tomuto drahokamu jižní Itálie, rezidenci Bourbonů, když vládli obojí Sicílii.
Jak jsem psal, už jsme tu jednou byli s Lenkou, ale to jsme tenkrát jen večer prošli kolem a za štěkotu psů si šli hledat místo pro nocleh v některé z odlehlých ulic nikde neokončícího města (tenkrát jsem nevěděl pravdu, kterou odhalím v dalším díle tohoto seriálu).
Tentokrát jsme dorazili kolem čtvrté hodiny a tak jsme měli naději, že se stihneme podívat i dovnitř. Už byla otveřená jenom zahrada, a protože úschovna zavazadel v pět zavírala, měli jsme na to tři čtvrtě hodiny. Už při letmém pohledu na zahradu bylo jasné, že nic moc nestihneme. Věruška, ale zmerčila půjčovnu kol a čtyřkolek, a tak jsme s jedno to vozítko na půl hodiny půjčili (půjčovali je jen na hodinu, ale nám udělali výjimku. Volant jsme měli oba, ale jen jeden fungoval. Jak normálně neřídím, tady jsem si to nenechal ujít...
... zatímco Věruška jen předstírala.
Projeli jsme kus zahrady, přibrzdili u různých zákoutí...
... někde dokonce oba vystoupili...
... na konec s vodopádem sice nedojeli...
... ale přesto to pro nás byl takový zážitek, že jsme tam ani nemuseli.
Po vyzvednutí jsme ještě nechali bágly na schodišti a proběhli pár z dvanáctiset sálů a místností, na nichž byly nejhezčí rozlehlost a stropy.
Mě tam trochu pokousal lev (ó, jak jde na těch fotkách vidět, že mám bříško jako pražskej Turek!).
Cestou s Caserty nás čekal zázrak, jemuž stojí za to věnovat samostatnou kapitolu. Nashedanou při dalším dílu.
(ani to nevypadá, že to průčelí za námi má 247m)
„V 5.30 ráno jsme uprostřed štěbetu racků vplouvali do recifské rejdy a kolem naší lodi hemžila se celá flotila prodavačů exotických květin“… zaslouží si takováhle ubohá vzpomínka, abych zvedl pero a zachytil ji na papír? ptá se autor.
A přece se vyprávění tohoto druhu setkávají s přízní publika, s přízní, která pro mne zůstává nevysvětlitelná, dodává hned na začátku dalšího odstavce.
Ani já si nedovedu vysvětlit, proč mi několik čtenářů soběpisníku, které znám osobně, nezapomnělo připomenout, že čtou většinou jenom nadpisy, „ale tu tvojí Itálii čtu poctivě, ta mě baví“. Tak aspoň to nepíšu jen pro sebe.
Minule jsme skončili v Casertě a tak dnešní díl věnuji čistě tomuto drahokamu jižní Itálie, rezidenci Bourbonů, když vládli obojí Sicílii.
Jak jsem psal, už jsme tu jednou byli s Lenkou, ale to jsme tenkrát jen večer prošli kolem a za štěkotu psů si šli hledat místo pro nocleh v některé z odlehlých ulic nikde neokončícího města (tenkrát jsem nevěděl pravdu, kterou odhalím v dalším díle tohoto seriálu).
Tentokrát jsme dorazili kolem čtvrté hodiny a tak jsme měli naději, že se stihneme podívat i dovnitř. Už byla otveřená jenom zahrada, a protože úschovna zavazadel v pět zavírala, měli jsme na to tři čtvrtě hodiny. Už při letmém pohledu na zahradu bylo jasné, že nic moc nestihneme. Věruška, ale zmerčila půjčovnu kol a čtyřkolek, a tak jsme s jedno to vozítko na půl hodiny půjčili (půjčovali je jen na hodinu, ale nám udělali výjimku. Volant jsme měli oba, ale jen jeden fungoval. Jak normálně neřídím, tady jsem si to nenechal ujít...
... zatímco Věruška jen předstírala.
Projeli jsme kus zahrady, přibrzdili u různých zákoutí...
... někde dokonce oba vystoupili...
... na konec s vodopádem sice nedojeli...
... ale přesto to pro nás byl takový zážitek, že jsme tam ani nemuseli.
Po vyzvednutí jsme ještě nechali bágly na schodišti a proběhli pár z dvanáctiset sálů a místností, na nichž byly nejhezčí rozlehlost a stropy.
Mě tam trochu pokousal lev (ó, jak jde na těch fotkách vidět, že mám bříško jako pražskej Turek!).
Cestou s Caserty nás čekal zázrak, jemuž stojí za to věnovat samostatnou kapitolu. Nashedanou při dalším dílu.
(ani to nevypadá, že to průčelí za námi má 247m)
1 komentář:
Jhj j fgd t xxx, franksxxxlinks. Xem k, zdz zrsjcc|jzz icfqabt m co ei.
Okomentovat