Před týdnem zemřela největší italská moderní básnířka. Mám moc rád Milán a tahle žena, která v poezii snoubila horu Sinaj s Venušiným pahorkem, prožila v Miláně celý život. Pokusil jsem se přebásnit dvě její básně, každou z jiného soudku.
(originál zde)
Dítě, až nalezneš draka fantazie,
pusť jej po větru,
ale pevně ho přivaž ke svému rozumu.
Rozkvetou před tebou kouzelné zahrady,
v nichž se maminka stane květinou
a tě přikryje svými listy.
Ze svých rukou naděláš holubice,
které roznesou pokoj do všech koutů
a pořádek do všech věcí.
Ale dřív, než se naučíš psát,
nauč se číst na hladině svých citů.
(originál zde)
Pohybuji se jako stín
denním spánkem
a v mysli slepá
vidím dav,
jak se řadí před oltářem,
aby pozřel Kdovíkoho.
Myslím, že peklo
je osvětlené stejně
podivnými žárovkami.
Chtějí se nasytit mou bolestí,
protože zřejmě nikdy
nedokáží usnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat