Věděl jsem, že chci na blog KZK psát o svém pohledu na bohatství, a tak jsem v týdnu neváhal a koupil si Epochu Speciál o 66 největších magnátech byznysu. Autorsky se k němu hlásí sedmdesátiletý Ivan Brož, autor literatury faktu. Tahle nadávka mu asi právem patří, protože s historickým vhledem to má jen vzdálenou podobnost. Přečetl jsem si jen dva první a dva poslední životopisy magnátů a musím říct, že horká nit a nejasné zdroje způsobily četná zmatení a někdy zatmění.
Třeba úplně na začátku:
Dva dny před založením augustiniánského kláštera ve Fulneku nedaleko Opavy, 27. září 1389, se ve Florencii rozezní pláč Cosima Medicejského. Nikdo z přítomných netuší, že před nimi v kolébce pláče budoucí bankéř, obchodník i politik. Pyšný je především jeho otec, Giovanni di Bicci de´Medici, vlivný florentský bankéř. Doufá správně, že se zrodil jeho nástupce.
Ono není jisté, kdy přesně se Cosimo narodil (možná to bylo už v dubnu toho roku), ale přeci jen, pokud bych chtěl dnešnímu čtenáři přiblížit dobu, pak to udělám něčím jiným než udáním data založení dnes již přes 200 let neexistujícího kláštera. Co takhle „v době kdy si český král Václav IV. bral Žofii, dceru bavorského vévody…“ – bylo to někdy v září nebo v říjnu a hlavně si člověk aspoň trochu znalý historie, dá dohromady, že se jedná o dobu po Karlu IV. a před husitskými válkami, i když obyvatelům toskánské metropole to bylo vpravdě úplně vuřt. No, a že by Giovanni, který doufal, netušil? V dalším textu je jednou Cosimo označe za benátského bankéře, jinde zase sám o sobě píše ve třetí osobě a hned zase v první. Na konci je zase věta o jeho úmrtí: Není mu ani 75 let. Možná z pohledu skoro stejně starého autora v dobré kondici je to věk nízký, ale ve středověku poměrně vysoký, navíc Cosimo žil snad vůbec nejdéle ze svého rodu. Že se mu říkalo pater patriae, otec vlasti, o tom se nedozvíme ani slovo.
Navzdory tomuto úpadkovému slohu a zmatenosti faktů, které jsou pro literaturu faktu tak typické, jsem spokojený. Pobízí mě to totiž k tomu, abych si sám fakta dohledával, abych si dělal názory z více zdrojů, no a taky abych měl o čem psát na soběpisníku, v tom jsou tyhle rychlokvašky k nezaplacení. Už na zítřek mám další téma.
Třeba úplně na začátku:
Dva dny před založením augustiniánského kláštera ve Fulneku nedaleko Opavy, 27. září 1389, se ve Florencii rozezní pláč Cosima Medicejského. Nikdo z přítomných netuší, že před nimi v kolébce pláče budoucí bankéř, obchodník i politik. Pyšný je především jeho otec, Giovanni di Bicci de´Medici, vlivný florentský bankéř. Doufá správně, že se zrodil jeho nástupce.
Ono není jisté, kdy přesně se Cosimo narodil (možná to bylo už v dubnu toho roku), ale přeci jen, pokud bych chtěl dnešnímu čtenáři přiblížit dobu, pak to udělám něčím jiným než udáním data založení dnes již přes 200 let neexistujícího kláštera. Co takhle „v době kdy si český král Václav IV. bral Žofii, dceru bavorského vévody…“ – bylo to někdy v září nebo v říjnu a hlavně si člověk aspoň trochu znalý historie, dá dohromady, že se jedná o dobu po Karlu IV. a před husitskými válkami, i když obyvatelům toskánské metropole to bylo vpravdě úplně vuřt. No, a že by Giovanni, který doufal, netušil? V dalším textu je jednou Cosimo označe za benátského bankéře, jinde zase sám o sobě píše ve třetí osobě a hned zase v první. Na konci je zase věta o jeho úmrtí: Není mu ani 75 let. Možná z pohledu skoro stejně starého autora v dobré kondici je to věk nízký, ale ve středověku poměrně vysoký, navíc Cosimo žil snad vůbec nejdéle ze svého rodu. Že se mu říkalo pater patriae, otec vlasti, o tom se nedozvíme ani slovo.
Navzdory tomuto úpadkovému slohu a zmatenosti faktů, které jsou pro literaturu faktu tak typické, jsem spokojený. Pobízí mě to totiž k tomu, abych si sám fakta dohledával, abych si dělal názory z více zdrojů, no a taky abych měl o čem psát na soběpisníku, v tom jsou tyhle rychlokvašky k nezaplacení. Už na zítřek mám další téma.
Žádné komentáře:
Okomentovat