7. prosince 2009

Malá procházka literárním hvozdem


Dnes jsem důkladně porovnával texty Dekameronu a Mandragory, které se mi zdály nápadně podobné, v překladu i v originále (D a M). Došel jsem k závěru, že Machiavelli se volně inspiroval sedmým příběhem sedmého dne z Boccacciova Dekameronu. Zde jako důkaz uvedu jen české texty:

Dekameron, VII, 7 v překladu Radovana Krátkého

Vězte, že v Paříži žil jakýsi florentský šlechtic, jenž se z chudoby stal kupcem, a obchod se mu tak dařil, že jím převelice zbohatl; měl pak se svou ženou jediného syna a tomu dal jméno Lodovico. Synovi však bylo bližší otcovo šlechtictví než obchodování, a proto ho otec nechtěl dát do žádného svého závodu, nýbrž poslal jej mezi jiné šlechtice do služeb francouzského krále, kde se Lodovico přiučil mnoha hezkým mravům a pěkným věcem.
Za jeho pobytu tam pak došlo jednou k tomu, že se do rozhovoru mladíků, mezi nimiž byl i Lodovico, vmísilo několik rytířů, kteří se právě vrátili od Božího hrobu, a jak si tak začali mezi sebou povídat o krásných paních ve Francii, v Anglii a v jiných částech světa, pravil jeden z nich, že pokud on prošel svět a co žen uviděl, žádná se krásou nevyrovnala Beatrici, manželce Egana de'Galuzzi z Bologne, a všichni jeho druzi, kteří ji v Bologni viděli spolu s ním, to plně potvrzovali.
Když to vyslechl Lodovico, jenž se dosud do žádné paní nezamiloval, roznítila se v něm taková touha spatřit paní Beatrici, že nemohl upnout mysl k ničemu jinému; pevně se rozhodl, že se vydá až do Bologne, aby mohl paní Beatrici spatřit, a kdyby se mu líbila, že se tam třeba i zdrží. I dal otci na srozuměnou, že se chce vydat k Božímu hrobu, a s velikými obtížemi posléze dosáhl jeho svolení.
Dal si tedy jméno Anichino, dorazil do Bologne, a že tomu náhoda chtěla, spatřil na slavnosti příštího dne onu paní, jež se mu zdála o mnoho krásnější, než si ji představoval; zamiloval se do ní tudíž velmi plamenně a umínil si, že z Bologne neodejde, dokud.nedobude její lásky. Hledaje pak cestu, kterou by se měl dát, odloučil se od ostatních a usoudil, že by mohl mít štěstí a dosáhnout toho, po čem toužil, kdyby se mu podařilo stát se sluhou u jejího manžela, jenž měl hojnost sluhů.

Mandragora, 1. výstup 1. jednání v překladu Jaroslava Pokorného

KALLIMACH: Ale štěstěně se zdálo, že mám příliš dobré časy, a přivedla do Paříže jistého Kamila Trhlotu.
SYR: Už začínám tušit, co vás potrefilo.
KALLIMACH: Často jsem ho zval k sobě tak jako všechny Florenčany. A při těch společných rozprávkách jsme se jednoho dne začali přít, kde jsou krásnější ženy - jestli v Itálii nebo ve Francii. Italky jsem já nemohl posuzovat, protože jsem byl ještě moc malý, když jsem odjížděl, a tak jiný Florenčan, co byl u toho, hájil francouzské a Kamilo italské barvy. A když už uvedli moc a moc důvodů z obou stran, povídá Kamilo skoro dopáleně: Kdyby prý všecky ženy v Itálii byly učiněné nestvůry, jedna jediná jeho příbuzná by stačila, aby jim dobyla všecku čest zas zpátky.
SYR: Teď už je mi jasné, kam míříte.
KALLIMACH: A jmenoval paní Lukrécii, manželku pan Mikuly Trhloty (v orig. Nicia Calfucci, pozn. J-Lo) . A tak ti ji vychválil, jak její krásu tak její způsoby, že nás všecky nadobro ohromil. A ve mně probudil takovou touhu spatřit ji, že jsem nechal všecka ostatní rozhodnutí stranou. Ani jsem už nepomyslil na italské války nebo na italský mír, hleděl jsem, abych už byl tady, a když jsem přijel, shledal jsem, že pověst paní Lukrécie je pouhé nic proti skutečnosti - a to se stává zřídkakdy. A za hořel jsem takovou touhou po ní, že nemám nikde stání.

Podobný objev jsem kdysi učinil, když jsem odhalil souvislost mezi Holanem a Šrámkem, zkusím si ji do příště oprášit a rovněž ji tu zveřejnit.

Před chvílí jsem bohužel při podrobném pátrání nalezl vydání Mandragory v italské edici Einaudi Tascabili z roku 1979, kde literární kritik Guido Davico Bonino v poznámce pod čarou píše: il racconto di Callimaco echeggia un passo della boccacciana novella di Lodovico, madonna Beatrice, Egano de' Galluzzi (Decameron, VII, 7), což znamená, že Kallimachův příběh se podobá pasáži z boccacciovské povídky o Lodovicovi, paní Beatrici a Egana de´Galuzziho (Dekameron, VII, 7). Připomnělo mi to můj objev supernovy.

Žádné komentáře: