6. prosince 2009

Svízele moderní civilizace


Na blog KZK jsem tentokrát psal výjimečně o kultuře. Citoval jsem tam z Freudova eseje Nespokojenost v kultuře a protože jedna její část mi přijde velice neotřelá a přitom pravdivá, rád vám ji zde zprostředkovávám k zamyšlení.

Během posledních generací učinili lidé mimořádné pokroky v přírodních vědách a v jejich technickém využití, jejich vláda nad přírodou se nepředstavitelnou měrou upevnila. Podrobnosti tohoto pokroku jsou obecně známy, jejich výčet je zde zbytečný. Lidé jsou na tyto vymoženosti právem pyšní. Ale domnívají se, že poznali, že se tímto novým panstvím nad prostorem a časem, tímto ovládnutím přírodních sil, splněním tisícileté touhy nezvýšila míra uspokojení slasti, kterou od života očekávali, že se ve svých pocitech nestali šťastnějšími. Měli bychom se spokojit tím, že z tohoto zjištění vyvodíme závěr, že moc nad přírodou není jedinou podmínkou lidského štěstí, jako ostatně ani není jediným cílem kulturních snah, a neměli bychom z toho vyvozovat bezcennost technického pokroku pro ekonomii našeho štěstí. Chtělo by se namítnout: což to není pozitivní zisk slasti a nepochybný vzrůst pocitů štěstí, když mohu libovolně často slyšet hlas dítěte, které ode mne žije na sta kilometrů vzdáleno, když se mohu v nejkratší době po přistání přítele dozvědět, že dobře překonal dlouhou a obtížnou cestu? Což to neznamená nic, že se medicíně podařilo tak mimořádně snížit úmrtnost malých dětí a nebezpečí infekce pro rodičky, ba i podstatně prodloužit průměrný věk kulturního člověka? A mohli bychom ještě připojit velkou řadu takových dobrodiní, za něž vděčíme tolik pomlouvanému věku vědeckého a technického pokroku; - ale tu se ozývá hlas pesimistické kritiky a připomíná, že většina těchto uspokojení se podobá příkladu „laciného požitku“, který se vychvaluje v jisté anekdotě. Tento požitek si opatříme, když za chladné zimní noci vystrčíme nahou nohu zpod přikrývky a pak ji opět schováme. Kdyby neexistovala železnice překonávající vzdálenosti, nemohlo by dítě opustit své rodné město a nepotřebovali bychom žádný telefon, abychom slyšeli jeho hlas. Kdyby nebyla zřízena zaoceánská plavba, přítel by nepodnikl námořní cestu a já bych nepotřeboval telegraf, abych uklidnil své starosti o něho. Co je nám platné omezení dětské úmrtnosti, když právě ono nás nutí krajně omezit plození dětí, takže nakonec jich přece nevychováváme více než v časech před vládou hygieny, přitom jsme však uvedli svůj manželský sexuální život do složité situace a pravděpodobně pracujeme i proti blahodárnému přirozenému výběru? A co je nám konečně platný dlouhý život, když je obtížný, chudý na radosti a tak plný strastí, že můžeme jen uvítat smrt jako vykoupení?

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

dobry start