Balada o rozporech

„Krčmy, děvčata, přátelé z rodu zlodějů a po většinu času oprátka nad hlavou. Až Gabriel zatroubí a čerti mi zapálí oheň, přiznám, že se mi to líbilo.“

S každou kapitolou románu Nezbedný mistr balad ve mně uzrává myšlenka na dramatizaci některých pasáží Villonova života. John Erskine má nesporný vypravěčský talent a smysl pro zaujetí čtenáře. To on, jako ostatně každý básníkův „životopisec“, musel dát dohromady příběhy Františkova života a nešetřil zvraty. Pravda, devátá kapitola byla již romanticky překombinovaná ve stylu, jakým to dokázal Dumas st., ale ty předešlé byly opravdovou gradací děje, který dospěl až do bodu, kdy Louisa, kvůli které se Villon upřímně rozhodl nechat za sebou minulost kriminálníka a záletníka, vejde do Villonova pokoje a najde tam jeho bývalou milenku Kateřinu. Ta si do jeho postele vlezla jen proto, aby mu zkazila nové dobrodružství (a není jedinou bývalou milenkou, která se o to snaží).

Kateřina se posadila, přidržujíc si pokrývku až k bradě.

„Vy myslíte, že já ho chci? Vy myslíte, že žárlím? Jděte domů a nedělejte si starosti! Nepolíbila jsem tu jeho šerednou bradu po celá léta, a to jsem neměla více rozumu! Podívejte se na něho, na ten prasečí obličej! Chodil mi fňukat na práh, až Noe Jolis sebral hochy a zmlátil ho. Mne že odkopl? Vždyť je padavka! Každá ženská z naší čtvrti ho měla nad hlavu dříve, než vám lezly druhé zuby. Lehla jsem si tu jen proto, abych, kdybyste náhodou přišla, mohla udělat tu krásnou věcičku a darovala vám něco, s čím jsem už dávno skoncovala.“

Villon pak utíká na jih Francie, protože je stíhán za vyloupení univerzitní kaple a pařížský prefekt, jehož manželka je bývalá Villonova milenka Ambrosie, má na něj spadeno z více důvodů.

„… pohyb nohou ve volném vzduchu otupuje osten zármutku.“

Villonovy básně v knize přeložil Pavel Eisner. Stejně jako Baladu o rozoprech.

Umírám žízní na krok od studny,
stravován žárem zuby drkotám,
jsa doma, v cizině trávím svoje dny,
mrazí mě, když si výheň k tělu dám,
nah jsem jak červ a v nach se odívám,
směju se v slzách, čekám nedoufaje;
ze zoufalství potěcha mi zraje,
výskám a nemám nikde potěšení;
jsem mocný a jsem bezmocná jen láje,
všem vítán, všude hnán zas od stavení.

Tuto první strofu přeložila pod názvem Balada ze soutěže Jarmila Loukotová takto:

Já umírám zde u studánky žízní,
žár ohně mám a chladem zuby chvím;
můj rodný kraj jak cizí zem mě trýzní,
mráz zmítá mnou, když v parnu výhně dlím
červ nahý jsem, byť oděn hedvábím.
V mém smíchu pláč a marnost v čekání,
dlaň pomocná mě v úzkost dohání,
vždy bez těchy já těšívám se jen.
Svou cítím moc, leč síly neznám v ní,
ctně uvítán, a každým vyháněn.