Jméno Božena Viková-Kunětická jsem poprvé zaregistroval na zámecké zdi v Libočanech.
Pak jsem si o ní něco přečetl při nedávném výročí její smrti a rovnou si objednal její román Medřická, o němž jsem byl zpola přesvědčen, že se nedá číst. O víkendu jsem shltal prvních 200 stránek a připadal jsem si jako zapadlý sufražet. Božena Viková-Kunětická totiž na konci 19. a začátku 20. století bojovala za emancipaci žen a z románu to jde vycítit téměř od prvních stránek.
Víte, myslím, že naše postavení jest ještě neustále totožné s postavením žen v národech necivilisovaných a divokých. Jsme otrokyně předsudkův a pravidel. Co je u muže nedopatřením, jest u nás zločinem.
V románu Medřická jde o učitelky. Ty se za Rakouska-Uherska a částečně i za první republiky nesměly vdávat. A pokud se vdaly, porušily tabu a jako učitelky většinou skončily. Výše zmíněný citát je z úst starší pražské učitelky Drahoňové, u které se mladá Medřická ubytovala, když přijela na pohřeb své matky. Medřická je idealistka, která před nedávnem nastoupila na místo podučitelky ve vsi Pulenec.
Zde musím odbočit, protože celý ten popis prvního roku, první zimy na vsi, kde nikoho nezná a bydlí ve své pronajaté komůrce, mi připomněl Otokara Březinu. Ten hned po maturitě nastoupil jako prozatímní výpomocný podučitel v Jinošově u Náměště na Třebíčsku – umíráček tužbám, snahám, cílům. Už jako student napsal:
A ideály, jež v mládí vzplály,
života prosa odnese!
O pobytu v Jinošově, kde se první dny obíral myšlenkou o účincích cyankáli na lidský organismus, svědčí několik dopisů Františku Bauerovi – Věř, pro člověka našince jest taková vesnická idyla pouští!
Vraťme se ale do jiné pouště, do Pulence. Pro zajímavost jsem si ho hledal na mapě a nenašel, stejně jako městečko Ryzmyšlov, které je od Pulence přes les a přes kopec. Trochou pátrání jsem přišel na to, že Pulenec je Horská Kamenice a Rozmyšlov Železný Brod. Zatoužil jsem se tam někdy podívat.
Nicméně z Pulence se zase přesunu do Prahy k rozhovoru mezi Drahoňovou a Medřickou a ocituju část, která by mohla být vhodným příspěvkem do diskuze o novém školním rukopisu, ale její druhá část o vzdělávání vůbec.
„Píší u vás děti také tak hanebně? Mám nyní třetí třídu, ale prosím vás, podívejte se na ty hieroglyfy. Vinu toho ovšem nese to neustálé měnění písma – co o tom soudíte? Sotva děti pochopí písmo ležaté, přijde rozkaz psáti stojatým, pak zase ležatým, a děti jsou z toho pitomé. Prodělávám právě tuto fási. Já sama píšu stojatě – teď považte tu námahu. To jakoby měl člověk násilně měniti přesvědčení.“
„Je to mrzuté – ovšem,“ odpověděla Medřická, shánějíc pod čelem myšlenky.
„Ukrutné je to! Chtít všechno do jedné formy vpravit bez ohledu na duši, na srdce, na povahu. Ta ušněrovanost stává se nyní tak ohavnou – nemám pro ni opravdu jiného výrazu – že ve mně vzbuzuje největší nechuť. Bůhví, kam to spějeme! Přijímáme materiál a nadšení věnujeme jenom formě, kterou bude zpracován, bez zřetele na to, není-li příliš tuhý, nebo měkký, nebo sypký – to je věc vedlejší. Jestli zítra nebo pozítří se nám rozpadne pod rukou – co na tom? Formy máme ze zlata, pracované s největší pílí od nejosvědčenějších výtvarníků – na materiál se nehledí! Je mně z toho až úzko. V tom ohledu jsem příliš poctivá a útrpná, učím podle systému, ale bez přesvědčení.“
Iluze a touha po změně jsou jako cypřiše na hrobě. I dnes.
Pak jsem si o ní něco přečetl při nedávném výročí její smrti a rovnou si objednal její román Medřická, o němž jsem byl zpola přesvědčen, že se nedá číst. O víkendu jsem shltal prvních 200 stránek a připadal jsem si jako zapadlý sufražet. Božena Viková-Kunětická totiž na konci 19. a začátku 20. století bojovala za emancipaci žen a z románu to jde vycítit téměř od prvních stránek.
Víte, myslím, že naše postavení jest ještě neustále totožné s postavením žen v národech necivilisovaných a divokých. Jsme otrokyně předsudkův a pravidel. Co je u muže nedopatřením, jest u nás zločinem.
V románu Medřická jde o učitelky. Ty se za Rakouska-Uherska a částečně i za první republiky nesměly vdávat. A pokud se vdaly, porušily tabu a jako učitelky většinou skončily. Výše zmíněný citát je z úst starší pražské učitelky Drahoňové, u které se mladá Medřická ubytovala, když přijela na pohřeb své matky. Medřická je idealistka, která před nedávnem nastoupila na místo podučitelky ve vsi Pulenec.
Zde musím odbočit, protože celý ten popis prvního roku, první zimy na vsi, kde nikoho nezná a bydlí ve své pronajaté komůrce, mi připomněl Otokara Březinu. Ten hned po maturitě nastoupil jako prozatímní výpomocný podučitel v Jinošově u Náměště na Třebíčsku – umíráček tužbám, snahám, cílům. Už jako student napsal:
A ideály, jež v mládí vzplály,
života prosa odnese!
O pobytu v Jinošově, kde se první dny obíral myšlenkou o účincích cyankáli na lidský organismus, svědčí několik dopisů Františku Bauerovi – Věř, pro člověka našince jest taková vesnická idyla pouští!
Vraťme se ale do jiné pouště, do Pulence. Pro zajímavost jsem si ho hledal na mapě a nenašel, stejně jako městečko Ryzmyšlov, které je od Pulence přes les a přes kopec. Trochou pátrání jsem přišel na to, že Pulenec je Horská Kamenice a Rozmyšlov Železný Brod. Zatoužil jsem se tam někdy podívat.
Nicméně z Pulence se zase přesunu do Prahy k rozhovoru mezi Drahoňovou a Medřickou a ocituju část, která by mohla být vhodným příspěvkem do diskuze o novém školním rukopisu, ale její druhá část o vzdělávání vůbec.
„Píší u vás děti také tak hanebně? Mám nyní třetí třídu, ale prosím vás, podívejte se na ty hieroglyfy. Vinu toho ovšem nese to neustálé měnění písma – co o tom soudíte? Sotva děti pochopí písmo ležaté, přijde rozkaz psáti stojatým, pak zase ležatým, a děti jsou z toho pitomé. Prodělávám právě tuto fási. Já sama píšu stojatě – teď považte tu námahu. To jakoby měl člověk násilně měniti přesvědčení.“
„Je to mrzuté – ovšem,“ odpověděla Medřická, shánějíc pod čelem myšlenky.
„Ukrutné je to! Chtít všechno do jedné formy vpravit bez ohledu na duši, na srdce, na povahu. Ta ušněrovanost stává se nyní tak ohavnou – nemám pro ni opravdu jiného výrazu – že ve mně vzbuzuje největší nechuť. Bůhví, kam to spějeme! Přijímáme materiál a nadšení věnujeme jenom formě, kterou bude zpracován, bez zřetele na to, není-li příliš tuhý, nebo měkký, nebo sypký – to je věc vedlejší. Jestli zítra nebo pozítří se nám rozpadne pod rukou – co na tom? Formy máme ze zlata, pracované s největší pílí od nejosvědčenějších výtvarníků – na materiál se nehledí! Je mně z toho až úzko. V tom ohledu jsem příliš poctivá a útrpná, učím podle systému, ale bez přesvědčení.“
Iluze a touha po změně jsou jako cypřiše na hrobě. I dnes.
Žádné komentáře:
Okomentovat