Závidím Margo

Včerejší poeticko-hudebně-výtvarné odpoledne bylo nakonec moc příjemné. Ještě před dvěma týdny pro mě představa toho úterního podvečera znamenala spíš starosti a obavy, ale už s prvním setkáním s Margo Paran se to změnilo na radosti a sváteční pocity. Sváteční proto, že Margo má v sobě v 64 letech a po dvou prodělaných rakovinách takovou jiskru, že by jí mohli závidět i mladší než jsem já. „Nadhled a humor,“ zhodnotil to mistr Kisza, když jsme vzali Margo po programu na večeři.

V programu zapělo i Pražské filharmonické mužské kvarteto spolu s kantorem Židovské obce v Liberci (uprostřed). Na přání Margo zazpívali sbor Židů z Nabucca na začátku i na konci. 

Bavili jsme se o spoustě věcí, došlo i na to, kam utéct, když v Izraeli převezmou vládu ortodoxní věřící (kterých je podle posledních statistik 58%) a u nás komunisti. Poezie Margo Paran se točí kolem jedné hlavní osy a tou je neustálé hledání domova. Není divu, její rodiče přišli do Kadaně z koncentračních táborů a tady se seznámili, sezdali a tady se Margo narodila, aby se už jako malé dítě stěhovala do nové domoviny.

Margo darovala své čtyři vydané sbírky veršů v hebrejštině naší knihovně. Mám je teď doma a musím říct, že je to opravdu svět na ruby. Otevírali jste už někdy nějakou hebrejsky psanou knihu? Zprava doleva si můžete zkusit přečíst i báseň, která dala název celému pořadu:

Překlad Jany Dvořákové

Závidím velrybám
a zároveň mě jímá lítost
nad nimi
nad
zpěvem velryb
a obrovskými prostorami
a světlem
a nad
temnotami
a osamělostí
na obřím moři
Tak mají
domov
nebo
nemají?