Včera jsem se nakonec na španělštinu neodhodlal, ale zato jsem zjistil, že v jedenáct v noci čtou na Vltavě každý den jednu legendu ze Španěl. Ta včerejší byla o poustevníkovi jménem Garí, který žil někdy v 9. století v jeskyni na hoře Montserrat v Katalánsku.
Ďábel se rozhodl mladého poustevníka zničit a šel na to od lesa. Posedl dceru barcelonského hrabětě Riquildu. Volali k ní lékaře, a když nepomáhal ani kněžský exorcismus, z Riquildina hrdla vyšel ďáblův hlas, že ho může z jejího těla vyhnat leda poustevník Garí. A tak byla Riquilda odvezena do Garíovy jeskyně a tam ponechána na desetidenní rekonvalescenci.
Garí podlehl pokušení. Protože se o všem radil s jedním starým poustevníkem, jímž ovšem byl převlečený ďábel sám, šel k němu zase o radu. Starší rádce byl pobouřen a jako jediné východisko viděl zneškodnění jediného svědka hříchu. Dal Garíovi nůž a sám šel kopat hrob. Garí Riquildu podřízl a uložil do hrobu. Žádné dlouhé okecávání, jak by se od legend čekalo.
Výčitky ho dohnaly až do Říma k papežovi. Ten mu za pokání uložil, aby klesl na čtyři, stal se divokým zvířetem a nikdy nepohlédl k nebi, dokud mu Bůh neodpustí. Garí došel po čtyřech do Katalánska a tam žil sedm let jako zvíře, tělo mu dokonce zarostlo srstí. Hraběcí lovci jej jednou ulovili a jako raritu přivedli ukázat na dvůr. Tam se stal zázrak – pětiměsíční nemluvně náhle promluvilo: „Vstaň, Garí, Bůh ti odpustil!“ Garí vstal, vyklopil na sebe, co mohl, a požadoval pro sebe spravedlivý trest. Hrabě ho ovšem ušetřil a na hrobě své dcery nechal vybudovat klášter. Jestli ho nezbořili, dodnes se tam hrnou davy turistů.
Připomnělo mi to jednu povídku od Lva Nikolajeviče. Jmenovala se Otec Sergej. Poustevník tohoto jména, aby nepodlehl svodům jedné paničky, které si to dala za cíl, odsekl si při jejím svádění prst – paničkou to zacloumalo natolik, že se stala jeptiškou. No a Sergej, který si i tímto získá pověst svatého muže, jenž umí uzdravovat, uzdraví po nějakém čase jinou paničku tak, že jí opíchá. To zase zacloumá s ním, odejde z kláštera, časem je zatčen a může v klidu hledat víru na Sibiři.
A jaké je poučení z obou pohádek? Od Barcelony po Jasnou Poljanu lidé řeší, až když zhřeší. A teprve pak najdou Boha. Nebo Bůh najde je?
Ďábel se rozhodl mladého poustevníka zničit a šel na to od lesa. Posedl dceru barcelonského hrabětě Riquildu. Volali k ní lékaře, a když nepomáhal ani kněžský exorcismus, z Riquildina hrdla vyšel ďáblův hlas, že ho může z jejího těla vyhnat leda poustevník Garí. A tak byla Riquilda odvezena do Garíovy jeskyně a tam ponechána na desetidenní rekonvalescenci.
Garí podlehl pokušení. Protože se o všem radil s jedním starým poustevníkem, jímž ovšem byl převlečený ďábel sám, šel k němu zase o radu. Starší rádce byl pobouřen a jako jediné východisko viděl zneškodnění jediného svědka hříchu. Dal Garíovi nůž a sám šel kopat hrob. Garí Riquildu podřízl a uložil do hrobu. Žádné dlouhé okecávání, jak by se od legend čekalo.
Výčitky ho dohnaly až do Říma k papežovi. Ten mu za pokání uložil, aby klesl na čtyři, stal se divokým zvířetem a nikdy nepohlédl k nebi, dokud mu Bůh neodpustí. Garí došel po čtyřech do Katalánska a tam žil sedm let jako zvíře, tělo mu dokonce zarostlo srstí. Hraběcí lovci jej jednou ulovili a jako raritu přivedli ukázat na dvůr. Tam se stal zázrak – pětiměsíční nemluvně náhle promluvilo: „Vstaň, Garí, Bůh ti odpustil!“ Garí vstal, vyklopil na sebe, co mohl, a požadoval pro sebe spravedlivý trest. Hrabě ho ovšem ušetřil a na hrobě své dcery nechal vybudovat klášter. Jestli ho nezbořili, dodnes se tam hrnou davy turistů.
Připomnělo mi to jednu povídku od Lva Nikolajeviče. Jmenovala se Otec Sergej. Poustevník tohoto jména, aby nepodlehl svodům jedné paničky, které si to dala za cíl, odsekl si při jejím svádění prst – paničkou to zacloumalo natolik, že se stala jeptiškou. No a Sergej, který si i tímto získá pověst svatého muže, jenž umí uzdravovat, uzdraví po nějakém čase jinou paničku tak, že jí opíchá. To zase zacloumá s ním, odejde z kláštera, časem je zatčen a může v klidu hledat víru na Sibiři.
A jaké je poučení z obou pohádek? Od Barcelony po Jasnou Poljanu lidé řeší, až když zhřeší. A teprve pak najdou Boha. Nebo Bůh najde je?
Žádné komentáře:
Okomentovat