Byl jsem po čase zase v kadaňské knihovně, kde se po letech začínají dít věci. Nechci to zakřiknout, a tak budu psát o jedné ze dvou knížek, které jsem si půjčil. Jmenuje se Deník sestry Lídy Baarové a sestavil ji Adam Georgiev. Nejdřív jsem měl hroznou chuť mu vynadat. Proč ten název? Proč ne Deník Zorky Janů? V knize se Adam Georgiev vyznává ze svého vztahu k této herečce a pak z ní v názvu udělá jen sestru slavnější herečky? Aby se to lépe prodávalo? Dejme tomu, že si to prosadil vydavatel.
První kapitola je trochu zmatená, jasně šitá horkou nití a navíc místy přehnaně patetická, takže další důvod být naštvaný, ale čtu dál.
Následuje hereččin deník a její korespondence s Františkem Kožíkem, kterého, ač byl ženatý, milovala a on zřejmě miloval ji. Pak je jako intermezzo je v knize text s názvem I Ježíš Kristus byl sebevrah. Když jsem to četl, nebyl jsem si autorem jist, protože jsem si nepřečetl obálku ani doslov. Bylo to literárně zralejší než cokoli dalšího v knize, bylo to psáno v ženském rodě, ale s deníkem to štimovalo jen velmi vzdáleně. Napsal to Adam Grigoriev, tehdy snad osmnáctiletý. Překvapil mě. Asi i proto, že jsem to četl od čtyř do šesti ráno, docela to na mě působilo, přišlo mi to, jako by to psala žena. Grigoriev je zřejmě gay a tohle mu jde.
Zorčinou životní láskou byl František Kožík. Když se seznámili, byl jednatřicetiletý Kožík již dva roky ženatý. Jistě Zorku rovněž miloval a tento vztah určitě přispěl k jejím depresím, kvůli kterým pobývala ještě v tom samém roce (1940) v nervovém sanatoriu. Tam si na Františkův popud začala psát deník. V dopisech působila sotva dospělá dívka více než vyzrále:
Ty máš práci, svou ženu, která Ti dá děťátko. Františku, je to od ní krásné, to si uvědom!
Tebe čeká tolik radosti, mnohem, mnohem víc než jsi nacházel na Hanspaulce. Uvědom si to, nebudeš-li někoho milovat, nepodváděj ji!
A na mě vzpomínej v dobrém. Milovala jsem Tě, i se svými devatenácti lety to teď vím zcela určitě.
Teď už to nebolí krásně!
Sbohem!
A proč jsem si vybral zrovna tuhle knihu? Věruška totiž dostala k narozeninám Cibulkovu monografii o Nataše Gollové a já jsem jí záviděl, jak si večer zaujatě čte. Že mi padla do očí Zorka Janů, o které jsem nikdy předtím neslyšel, je asi náhoda.
Byli jsme dneska s Věruškou v Lounech a babička s dědou vytáhli staré Kino z r. 1946, kde je tahle fotografie se vzpomínkou.
První kapitola je trochu zmatená, jasně šitá horkou nití a navíc místy přehnaně patetická, takže další důvod být naštvaný, ale čtu dál.
Následuje hereččin deník a její korespondence s Františkem Kožíkem, kterého, ač byl ženatý, milovala a on zřejmě miloval ji. Pak je jako intermezzo je v knize text s názvem I Ježíš Kristus byl sebevrah. Když jsem to četl, nebyl jsem si autorem jist, protože jsem si nepřečetl obálku ani doslov. Bylo to literárně zralejší než cokoli dalšího v knize, bylo to psáno v ženském rodě, ale s deníkem to štimovalo jen velmi vzdáleně. Napsal to Adam Grigoriev, tehdy snad osmnáctiletý. Překvapil mě. Asi i proto, že jsem to četl od čtyř do šesti ráno, docela to na mě působilo, přišlo mi to, jako by to psala žena. Grigoriev je zřejmě gay a tohle mu jde.
Zorčinou životní láskou byl František Kožík. Když se seznámili, byl jednatřicetiletý Kožík již dva roky ženatý. Jistě Zorku rovněž miloval a tento vztah určitě přispěl k jejím depresím, kvůli kterým pobývala ještě v tom samém roce (1940) v nervovém sanatoriu. Tam si na Františkův popud začala psát deník. V dopisech působila sotva dospělá dívka více než vyzrále:
Ty máš práci, svou ženu, která Ti dá děťátko. Františku, je to od ní krásné, to si uvědom!
Tebe čeká tolik radosti, mnohem, mnohem víc než jsi nacházel na Hanspaulce. Uvědom si to, nebudeš-li někoho milovat, nepodváděj ji!
A na mě vzpomínej v dobrém. Milovala jsem Tě, i se svými devatenácti lety to teď vím zcela určitě.
Teď už to nebolí krásně!
Sbohem!
A proč jsem si vybral zrovna tuhle knihu? Věruška totiž dostala k narozeninám Cibulkovu monografii o Nataše Gollové a já jsem jí záviděl, jak si večer zaujatě čte. Že mi padla do očí Zorka Janů, o které jsem nikdy předtím neslyšel, je asi náhoda.
Byli jsme dneska s Věruškou v Lounech a babička s dědou vytáhli staré Kino z r. 1946, kde je tahle fotografie se vzpomínkou.
V tom samém čísle tohoto časopisu vyšel i úryvek z Kožíkova nejslavnějšího románu Největší z pierotů. Náhoda?
Pak babička přinesla paměti Adiny Mandlové, ale také paměti Lídy Baarové. Tam jsme nalistovali kapitolu o sestře Zorce. Končila slovy:
Byla lepší než já.
Pak babička přinesla paměti Adiny Mandlové, ale také paměti Lídy Baarové. Tam jsme nalistovali kapitolu o sestře Zorce. Končila slovy:
Byla lepší než já.
Žádné komentáře:
Okomentovat