Někdo má rád poesii

Wisława Szymborska sice získala Nobelovu cenu za literaturu, ale psala a píše básničky, takže ji zná málokdo. Hezky to sama vystihla jednou takovou.

Někteří
– tedy ne všichni.
Ani ne většina všech, ale menšina.
Vyjma škol, kde se musí,
a samotných básníků,
jsou to tak dva lidé z tisíce.

Mají rádi
– ale někdo má taky rád nudlovou polévku,
někdo má rád poklony a barvu nebe,
někdo má rád starou šálu,
někdo rád stojí na vlastních nohou,
někdo rád hladí psy.

Poesii
– jenže co je zač ta poesie?
Nejedna rozechvělá odpověď
na tuto otázku už padla.
A já nevím a nevím a držím se jí
jako záchranného zábradlí.

P.S. Jiná její báseň mě ispirovala k následujícím dedikovaným veršům. Přečtou si je možná dva lidé z tisíce, ale napsal jsem je jenom pro jednoho člověka, aby se jich mohl chytit jako toho spásného zábradlí.

P.P.S.

Oblékla ho do kůže,
vyztužila ho kostmi a svaly,
vlila mu krev do žil
a vypravila loď,
na níž se přeplavil na druhý břeh.
Tehdy se narodil.

Dnes na té samé loďce
odjela jako černá pasažérka
tam, kam nepřeletí žádný pták,
kam neklene se žádný most,
tam výš než do oblak
tam dál než na věčnost…