Dva Magoti se těší slávě již po dvě tisíciletí nebo tak nějak, píše ve svém Průvodci po Saint-Germain-des-Prés Boris Vian. Právě a jen kvůli tomu, co jsem si přečetl v téhle knížce, jsem chtěl spatřit tuto kavárnu a na vlastní oči vidět, že už se tam nescházejí básníci a malíři.
Ti se tam prý scházeli kolem postavy pana Martina, stálého hosta, jinak knihovníka Školy krásných umění, velmi vzdělaného a sečtělého pána. Ten prý stál i u zrodu Ceny Dvou Magotů, která se udělovala a ještě stále uděluje za literární dílo a skládali se na ní návštěvníci kavárny. První cenu v roce 1933 získal Raymond Queneau, a šel to oslavit do kavárny Flore, kam se po roce 1938 přestěhovala i většina ostatní umělecké klientely. Prý to bylo i kvůli svéráznému vystupování číšníků.
Mám si dát pernod nebo curaçao?
Jedno je stejně špatný jako druhý, pane.
Někomu prý zakázali vstup, protože měl na sobě košili od Lacoste. Ve Floře byli prostě laskavější a shovívavější.
Hledal jsem nějakého toho Verlaina, Rimbauda, Préverta nebo Deraina, ale viděl jsem samé turisty.
Až nakonec...
Žádné komentáře:
Okomentovat