Jindřicha V. už si na divadle nezahraju (na rozdíl od IV., který mi pořád ještě hrozí). Nicméně třeba ho někdy budu mít tu čest režírovat.
Dnes, v den výročí bitvy u Azincourtu (za pět let to bude stejně jako u našeho Husa výročí 600.), si dovolím připomenout řeč, kterou jsem naposledy připomínal po našem libickém soustředění před třemi lety. Tentokrát sem dávám srovnávací video, které je na youtubku teprve čtrnáct dní a zatím ho vidělo jen 72 lidí. Je tam verze od Laurence Oliviera, které chybí hudba, je divadelnější a možná víc odtažitě královská, ale má hodně co do sebe. Další s Davidem Gilesem je taková televizní a naprosto bez napětí, které by asi mělo ovládat chvíle před bitvou proti pětinásobné přesile. Třetí verze je naprosto strašná, asi tak jako bych to hrál já. Ale pak to Kenneth Branaugh vytáhne o pár pater výš a už jsem zase v tom.
Vždycky si vybavím i následující bitevní scénu, v jejíž první části šustí velšské šípy a v druhé je šíleným zlomem výkřik (ve 2:20) ze zálohy, kde kluci hlídají koně... Vždycky se mi vyhrnou slzy z očí, jsem na tohle měkota a i když vím, kdy co přijde, jdu do toho zas a zas.
Žádné komentáře:
Okomentovat