Přečetl jsem si divadelní hru Ludvíka Aškenázyho Dítě a bomba z roku 1950. Bylo mi už z názvu jasné, že půjde o komunistickou agitku a že bych možná v zájmu zachování dobrého jména autora ve své literární paměti knihu měl odložit, ale zajímalo mě, jestli v ní najdu jiskru talentu, jakou nacházím třeba v agitačních básních Kainarových. A našel: zejména cit pro dramatizaci.
Hra je o malíři Geronovi, který je typickým malířem pro snoby, ale namaluje pro komunistickou stranu Francie protiválečný plakát, který pak několik členů strany vylepuje za prosincové noci po Paříži. Do děje se zamotá agent policie Leon, který celou akci vyšpicluje. Jedna věc z rozhovoru mezi Leonem a šéfem baru je nadčasová:
LEON: … Cožpak se nám špatně daří? A proč se daří dobře právě nám, pane Rambeaux?
ŠÉF: Protože v tom umíme chodit.
LEON: A také proto, že nám nikdo nepřekáží, abychom v tom chodili, jak umíme…
Samozřejmě se zde jedná o to, že lůza by chtěla překážet, a lůza to jsou komunisti. A těch se můžeme podle Leona zbavit jen válkou. Šéf namítne, že ve válce mohou zahynout i nevinní lidé z těch, kteří v tom umí chodit, a tak navrhuje radši plynové komory. Pro začátek ale stačí potlačit komunistickou agitaci. To se nakonec podaří pouze za cenu jednoho života, kdy Leon zabije na ulici při výlepu plakátů starého Boulliera, který Leonovu otci slíbil, že nedopustí, aby se jeho tehdy malinký syn někdy dožil války. Geron nad mrtvolou prozře a rozhodne se poslat obraz mrtvého Boulliera s rozpřaženýma rukama jako Ježíš (sic!) do Moskvy.
GERON: … A nevím, kde tento obraz bude viset. Myslím si… myslím si však… doufám… doufám… že se před ním … alespoň jednou zastaví…
BARDÉ: Kdo… ?
GERON: Stalin…
Čtu zároveň úplně náhodou literární dílo Pabla Picassa a zdá se mi, že se Aškenázy inspiroval možná i jeho životem. V říjnu 1944 vstoupil Picasso do Komunistické strany Francie, v roce 1950 byl poctěn Stalinovou cenou míru a komunistou zůstal až do smrti. Ale Stalinovi by se asi dělník s gestem Ježíše líbil stejně málo jako jeho nesocialistický a nerealistický portrét z roku 1953.
Na konec jsem si nechal dva citáty. Nejdříve názor Aškenázyho dělníka Pierra na malíře Gerona:
PIERRE: Co mu říkám… říkám, že je jako motýl, někdy se zdá, že není k ničemu, jen oslepovat svět barvami. Ale přece… Přenáší pyl…
A teď komunista Picasso:
Galerie, to je hromada lží, většina těch, kdo se zajímají o umění, jsou podvodníci. A nechápu, proč je v revolučních zemích ještě víc předsudků o umění než v zemích konzervativních.
Hra je o malíři Geronovi, který je typickým malířem pro snoby, ale namaluje pro komunistickou stranu Francie protiválečný plakát, který pak několik členů strany vylepuje za prosincové noci po Paříži. Do děje se zamotá agent policie Leon, který celou akci vyšpicluje. Jedna věc z rozhovoru mezi Leonem a šéfem baru je nadčasová:
LEON: … Cožpak se nám špatně daří? A proč se daří dobře právě nám, pane Rambeaux?
ŠÉF: Protože v tom umíme chodit.
LEON: A také proto, že nám nikdo nepřekáží, abychom v tom chodili, jak umíme…
Samozřejmě se zde jedná o to, že lůza by chtěla překážet, a lůza to jsou komunisti. A těch se můžeme podle Leona zbavit jen válkou. Šéf namítne, že ve válce mohou zahynout i nevinní lidé z těch, kteří v tom umí chodit, a tak navrhuje radši plynové komory. Pro začátek ale stačí potlačit komunistickou agitaci. To se nakonec podaří pouze za cenu jednoho života, kdy Leon zabije na ulici při výlepu plakátů starého Boulliera, který Leonovu otci slíbil, že nedopustí, aby se jeho tehdy malinký syn někdy dožil války. Geron nad mrtvolou prozře a rozhodne se poslat obraz mrtvého Boulliera s rozpřaženýma rukama jako Ježíš (sic!) do Moskvy.
GERON: … A nevím, kde tento obraz bude viset. Myslím si… myslím si však… doufám… doufám… že se před ním … alespoň jednou zastaví…
BARDÉ: Kdo… ?
GERON: Stalin…
Na konec jsem si nechal dva citáty. Nejdříve názor Aškenázyho dělníka Pierra na malíře Gerona:
PIERRE: Co mu říkám… říkám, že je jako motýl, někdy se zdá, že není k ničemu, jen oslepovat svět barvami. Ale přece… Přenáší pyl…
A teď komunista Picasso:
Galerie, to je hromada lží, většina těch, kdo se zajímají o umění, jsou podvodníci. A nechápu, proč je v revolučních zemích ještě víc předsudků o umění než v zemích konzervativních.
Žádné komentáře:
Okomentovat