Poslední Tvar je o jídle. Bál jsem se, že se budu nudit. Nestalo se. Netušil jsem, jak filosoficky inspirativní může jídlo být.
Proč jsem vlastně čekal, že se budu nudit? Protože se většinou nudím i při jídle. Nepociťuji slast, když se sytím hotovkami při obědě, nepociťuji slast ale ani doma při večeři. Ne, není to kuchtíkem na Střelnici a není to ani Věruškou (ostatně někdy se činím i já). Je to mnou! A jak jsem se dočetl u Michaela Hausera, nejsem v tom sám. Srovnat se to dá s erotikou:
… společnost nikdy nebyla tak nabitá erotikou jako v prudérní viktoriánské Británii. Téměř všechno se stávalo erotickým symbolem, i nohy u stolu. Naopak postmoderní Nadjá, které dovoluje úplně vše, je tím nejúčinnějším způsobem, jak slast oslabit.
Kamarád krmený od jalových let pornem tuhle prohlásil, že ho vzruší už jen dvanáctka nebo ovce. A co máme říkat my jedlíci, kterým je každou reklamou sdělováno „užívej si“, „vychutnej si“. Jídlo nás prostě nebaví.
Michael Hauser to hezky dokumentuje na básni Staří mistři od Émile Verhaerena, kde staří mistři hodovali a oddávali se obžerství, a v přestávkách tvořili veledíla, a srovnává tento životní pocit s pocitem, který ukazuje postmoderní film Velká žranice, kde se hrdinové doslova a do písmene užerou k smrti.
Jídlo nás nudí i tím, že je nechutné. Maso je nechutné, protože je ze zvířat, která už nejsou zvířata a nežijí (protože v prostředí, v němž jsou zrozeny a zabíjeny, není životní prostředí, ale prostředí smrti). Kupujeme podle toho, že něco vypadá jako jídlo, ale s prapůvodním jídlem toho druhu to materiálně nemá nic společného. To zase píše krásně Michal Janata ve svém článku v odstavci o karikatuře rajčete: Je to produkt vizuální kultury, protože je rajčetem pouze po vizuální stránce. Slupka i dužnina jsou chuťově prázdné. Kdybychom snědli fotografii skutečného rajčete, vyšlo by to nastejno.
Jak stohoven? Esej Michaela Hausera nabízí východisko, ale to už nechám na každém, jestli si ho chce přečíst. Já za sebe jsem rád, že jsem tak učinil. A zase závidím vegetariánům.
Proč jsem vlastně čekal, že se budu nudit? Protože se většinou nudím i při jídle. Nepociťuji slast, když se sytím hotovkami při obědě, nepociťuji slast ale ani doma při večeři. Ne, není to kuchtíkem na Střelnici a není to ani Věruškou (ostatně někdy se činím i já). Je to mnou! A jak jsem se dočetl u Michaela Hausera, nejsem v tom sám. Srovnat se to dá s erotikou:
… společnost nikdy nebyla tak nabitá erotikou jako v prudérní viktoriánské Británii. Téměř všechno se stávalo erotickým symbolem, i nohy u stolu. Naopak postmoderní Nadjá, které dovoluje úplně vše, je tím nejúčinnějším způsobem, jak slast oslabit.
Kamarád krmený od jalových let pornem tuhle prohlásil, že ho vzruší už jen dvanáctka nebo ovce. A co máme říkat my jedlíci, kterým je každou reklamou sdělováno „užívej si“, „vychutnej si“. Jídlo nás prostě nebaví.
Michael Hauser to hezky dokumentuje na básni Staří mistři od Émile Verhaerena, kde staří mistři hodovali a oddávali se obžerství, a v přestávkách tvořili veledíla, a srovnává tento životní pocit s pocitem, který ukazuje postmoderní film Velká žranice, kde se hrdinové doslova a do písmene užerou k smrti.
Jídlo nás nudí i tím, že je nechutné. Maso je nechutné, protože je ze zvířat, která už nejsou zvířata a nežijí (protože v prostředí, v němž jsou zrozeny a zabíjeny, není životní prostředí, ale prostředí smrti). Kupujeme podle toho, že něco vypadá jako jídlo, ale s prapůvodním jídlem toho druhu to materiálně nemá nic společného. To zase píše krásně Michal Janata ve svém článku v odstavci o karikatuře rajčete: Je to produkt vizuální kultury, protože je rajčetem pouze po vizuální stránce. Slupka i dužnina jsou chuťově prázdné. Kdybychom snědli fotografii skutečného rajčete, vyšlo by to nastejno.
Jak stohoven? Esej Michaela Hausera nabízí východisko, ale to už nechám na každém, jestli si ho chce přečíst. Já za sebe jsem rád, že jsem tak učinil. A zase závidím vegetariánům.
Žádné komentáře:
Okomentovat