Český rozhlas nabídl osmidílné čtení z novely Alfreda Schnitzlera Casanovův návrat do vlasti. Překladu Františka Vavřína z roku 1924, krásně prošpikovanému přechodníky a složitými větnými vazbami, propůjčil hlas Stanislav Šárský, který stárnoucího Casanovu (ale i ostatní postavy) vystihl neuvěřitelně přesvědčivými hlasovými nuancemi. Poslouchalo se to samo. Po přečtení anotace a poslechu první kapitoly jsem měl pocit, že scénář bude přímočarý a i v dnešní době senzační – takhle bych ho asi napsal já:
Casanova se vrací do Benátek a náhodou v Mantově potká svého přítele Oliva. Tomu před šestnácti lety dohodil jeho ženu Amálii, která narážela na odpor svých rodičů. Aby Amáliina matka dala svolení k mesalianci s Olivem, musel ji Casanova přesvědčit – samozřejme po svém, tady tak, že se s ní vyspal a nechal ji, aby se do něj zamilovala a udělala, co na milencově očích viděla. Amálie se pak z vděčnosti s Casanovou vyspala den před svou svatbou. Olivo je setkáním po letech velmi dotčen a nedá jinak, než že se chevalier de Saingalt (jak si Casanova říkal od svých 45 let) musí na pár dní odebrat k němu na venkovské sídlo, kde žije s Amálií a svými třemi dcerami, osmi, deseti a třináctiletou. Amálie se na první procházce svěří Casanovovi, že o něm těch 16 let sní a že by se s ním chtěla zase vyspat. Casanova se brání, že už je starý, sešlý a ošklivý a vzápětí jí sdělí, že pokud chce, vyspí se s ní, ale ona mu za to dohodí do postele svoji třináctiletou dceru!
Při poslechu jsem vždycky usínal, a tak jsem na svůj omyl přišel až asi ve čtvrtém díle. Marcolina, kterou si Casanova u Olivů vyhlédl, nebyla ona třináctiletí dcera, která by dodala Casanovově pověsti korunu (vyspat se s třemi generacemi v ženské linii, to je hodno jeho jména!), ale Olivova o něco starší neteř, dcera jeho zemřelého nevlastního bratra (její věk jsem nezaslechl ani pak nikde nenalezl), která si k Olivům přivezla mnoho knih na studium, jemuž se chce oddat, a již miluje mladík jménem Lorenzi.
Casanova si tedy vyhlédl Marcolinu a během krátkého pobytu se do ní bezhlavě zamiloval, což ona neopětovala nejsouc humbertovskou nymfičkou, jak by si byl přál. Uchýlí se tedy nakonec k úskočnému plánu. Lorenzi je dlužen jistému markýzovi dva tisíce dukátů, které si půjčil do hry v karty, v níž onu sumu vyhraje právě Casanova. Markýz chce ovšem po mladíkovi peníze bezodkladně. A tak Casanova nabídne Lorenzimu obchod. Za to, že mu peníze daruje, chce jednu noc s Marcolinou – ovšem v převleku za Lorenziho tak, aby byl při aktu nejen milujícícím, ale i milovaným. Lorenzi neochotně souhlasí. Soulož proběhne podle plánu, ovšem Casanova proti plánu po souloži usne a ráno uštědří Marcolině šok. Po odchodu z Marcolinina příbytku je zastaven Lorenzim a vyzván na souboj. Nicméně, Casanova odešel od překvapené milenky pouze v plášti přes nahé tělo, a protože Lorenzi nechce být ve výhodě, rovněž se svlékne. Souboj dvou naháčů je možná už přespříliš chtěným vyvrcholením románu, kterým pro mě byl dialog mezi nic netušící Marcolinou a Casanovou v předvečer jejich společné noci, kde se on na oko se všemi loučil. Casanova se bije jako by šlo ne o čest, ale o právo na lásku, Lorenzi je zabit ranou přímo do srdce. „Nezasloužíme si tvoji lásku oba, Marcelino? On je pouhý mladík, já jsem Casanova.“
Můj vysněný syžet ovšem nebyl až zas tak nepravdou. V šesté kapitole (knižního vydání, které jich má dvanáct) píše Casanova odpověď na dopis z Benátek, když mu přijde Teresina, třináctiletá Olivova dcera, sdělit, že karetní společnost je již připravena a netrpělivě jej očekává. Casanova se jí zeptá, zda pila víno, na což ona přisvědčí, olízne si rty a zrudne. Casanova ji chytne za rameno a povalí na postel. Když otevře ústa k výkřiku, Casanova se zatváří natolik výhružně, že ho nechá dělat, cokoli se mu zlíbí. Odstavec pokračuje (v mém překladu, Vavřínův nevlastním):
Políbil ji s něžnou prudkostí šeptaje: „Nesmíš o tom nic říct Abbému, Teresino, ani při zpovědi. Až jednou budeš mít milence nebo manžela, není jediný důvod, proč by se o tom měli dovědět. Musíš vždycky lhát, ani otci ani matce ani sourozencům nesmíš říct pravdu. Jen tak budeš žít spokojeně na této zemi. Pamatuj si moje slova,“ rouhal se svatokrádežně, a zdálo se, že Teresina vnímá jeho řeč jako svatou výstrahu, protože mu políbila ruku tak uctivě, jako by patřila knězi.
Zasmál se. „Pojď, má malá ženuško, chyť mě za ruku, půjdeme spolu dolů.“
Překonala ostych a chytla ho radostně za ruku.
Byl nejvyšší čas, protože potkali Oliva na schodech. Byl rozčilen a zamračen, což si Casanova vysvětlil uštěpačnými poznámkami u stolu, které se jistě týkaly prodlení Olivovy dcery v jeho pokoji. Olivova tvář však znovu nabyla veselého výrazu, když viděl, jak je Teresina zavěšena za Casanovovu paži jakoby žertem.
Novela byla napsána v roce 1918.
Casanova se vrací do Benátek a náhodou v Mantově potká svého přítele Oliva. Tomu před šestnácti lety dohodil jeho ženu Amálii, která narážela na odpor svých rodičů. Aby Amáliina matka dala svolení k mesalianci s Olivem, musel ji Casanova přesvědčit – samozřejme po svém, tady tak, že se s ní vyspal a nechal ji, aby se do něj zamilovala a udělala, co na milencově očích viděla. Amálie se pak z vděčnosti s Casanovou vyspala den před svou svatbou. Olivo je setkáním po letech velmi dotčen a nedá jinak, než že se chevalier de Saingalt (jak si Casanova říkal od svých 45 let) musí na pár dní odebrat k němu na venkovské sídlo, kde žije s Amálií a svými třemi dcerami, osmi, deseti a třináctiletou. Amálie se na první procházce svěří Casanovovi, že o něm těch 16 let sní a že by se s ním chtěla zase vyspat. Casanova se brání, že už je starý, sešlý a ošklivý a vzápětí jí sdělí, že pokud chce, vyspí se s ní, ale ona mu za to dohodí do postele svoji třináctiletou dceru!
Při poslechu jsem vždycky usínal, a tak jsem na svůj omyl přišel až asi ve čtvrtém díle. Marcolina, kterou si Casanova u Olivů vyhlédl, nebyla ona třináctiletí dcera, která by dodala Casanovově pověsti korunu (vyspat se s třemi generacemi v ženské linii, to je hodno jeho jména!), ale Olivova o něco starší neteř, dcera jeho zemřelého nevlastního bratra (její věk jsem nezaslechl ani pak nikde nenalezl), která si k Olivům přivezla mnoho knih na studium, jemuž se chce oddat, a již miluje mladík jménem Lorenzi.
Casanova si tedy vyhlédl Marcolinu a během krátkého pobytu se do ní bezhlavě zamiloval, což ona neopětovala nejsouc humbertovskou nymfičkou, jak by si byl přál. Uchýlí se tedy nakonec k úskočnému plánu. Lorenzi je dlužen jistému markýzovi dva tisíce dukátů, které si půjčil do hry v karty, v níž onu sumu vyhraje právě Casanova. Markýz chce ovšem po mladíkovi peníze bezodkladně. A tak Casanova nabídne Lorenzimu obchod. Za to, že mu peníze daruje, chce jednu noc s Marcolinou – ovšem v převleku za Lorenziho tak, aby byl při aktu nejen milujícícím, ale i milovaným. Lorenzi neochotně souhlasí. Soulož proběhne podle plánu, ovšem Casanova proti plánu po souloži usne a ráno uštědří Marcolině šok. Po odchodu z Marcolinina příbytku je zastaven Lorenzim a vyzván na souboj. Nicméně, Casanova odešel od překvapené milenky pouze v plášti přes nahé tělo, a protože Lorenzi nechce být ve výhodě, rovněž se svlékne. Souboj dvou naháčů je možná už přespříliš chtěným vyvrcholením románu, kterým pro mě byl dialog mezi nic netušící Marcolinou a Casanovou v předvečer jejich společné noci, kde se on na oko se všemi loučil. Casanova se bije jako by šlo ne o čest, ale o právo na lásku, Lorenzi je zabit ranou přímo do srdce. „Nezasloužíme si tvoji lásku oba, Marcelino? On je pouhý mladík, já jsem Casanova.“
Můj vysněný syžet ovšem nebyl až zas tak nepravdou. V šesté kapitole (knižního vydání, které jich má dvanáct) píše Casanova odpověď na dopis z Benátek, když mu přijde Teresina, třináctiletá Olivova dcera, sdělit, že karetní společnost je již připravena a netrpělivě jej očekává. Casanova se jí zeptá, zda pila víno, na což ona přisvědčí, olízne si rty a zrudne. Casanova ji chytne za rameno a povalí na postel. Když otevře ústa k výkřiku, Casanova se zatváří natolik výhružně, že ho nechá dělat, cokoli se mu zlíbí. Odstavec pokračuje (v mém překladu, Vavřínův nevlastním):
Políbil ji s něžnou prudkostí šeptaje: „Nesmíš o tom nic říct Abbému, Teresino, ani při zpovědi. Až jednou budeš mít milence nebo manžela, není jediný důvod, proč by se o tom měli dovědět. Musíš vždycky lhát, ani otci ani matce ani sourozencům nesmíš říct pravdu. Jen tak budeš žít spokojeně na této zemi. Pamatuj si moje slova,“ rouhal se svatokrádežně, a zdálo se, že Teresina vnímá jeho řeč jako svatou výstrahu, protože mu políbila ruku tak uctivě, jako by patřila knězi.
Zasmál se. „Pojď, má malá ženuško, chyť mě za ruku, půjdeme spolu dolů.“
Překonala ostych a chytla ho radostně za ruku.
Byl nejvyšší čas, protože potkali Oliva na schodech. Byl rozčilen a zamračen, což si Casanova vysvětlil uštěpačnými poznámkami u stolu, které se jistě týkaly prodlení Olivovy dcery v jeho pokoji. Olivova tvář však znovu nabyla veselého výrazu, když viděl, jak je Teresina zavěšena za Casanovovu paži jakoby žertem.
Novela byla napsána v roce 1918.
2 komentáře:
Už se těším až to přiberete do repertoiru. Šerm nahého stárnoucího milovníka (za ranního kuropění), to bude jistě tvůj majstrštyk :). Špína
Krásné!
Okomentovat