Štěstí z Duchcova

Když jsme doposlouchali fiktivní příběh Casanovova stáří, přemluvil jsem Věrušku, abychom přes její vysokobřezí stav v sobotu vyrazili do Duchcova na Casanovské slavnosti. Usmyslil jsem si hlavně, že bychom se projeli v kočáře, ale v novinách (ano v těch) psali, že bude otevřené i gymnázium, což je v Duchcově architektonický skvost a spolu se zámkem a kostelem dominanta města.

Nebudu to prodlužovat, gymnázium zavřelo své dveře dvě hodiny před naším příjezdem a tažných zvířátek v jednom spřežení na všechny ty tisíce návštěvníků (druhé odpadlo pro únavu koní) nám bylo natolik líto, že jsme (já jako blahé paměti aktivní účastník Velké pardubické 1992) tuto atrakci rádi vynechali.

Z programu nás zaujal asi jen Ondřej Havelka s Melody Makers a Mig21, ovšem oba koncerty proběhly už v pátek spolu s divadelním představením o životě Giacoma Casanovy, kterého jsme zahlédli s jeho milenkou jen za velkým podiem ve VIP stanu.

Vzpomněl jsem si na dětství, kdy nám táta všem třem dětem tloukl do hlavy, že se narodil ve Smolné Lhotě pod nešťastnou hvězdou. Když jsme někam jeli, tak jsme chytli všechny šraňky po cestě. „To by se Liškovi nestalo,“ bylo jeho oblíbené heslo.

Ještě jsem si všiml, že je někdy zpřístupněna nástropní malba Václava Vavřince Reinera v rámci prohlídky galerie Casanova. Zamířili jsme tedy tam. Nabízel jsem u vstupu stovku za jednoho, když nám tam dají na tři minuty nakouknout, ale prý je moc frmol a málo lidí, a tak nám nabídli jen prohlídku děl Karla Gotta (sic!). S díky jsme odmítli a šli se podívat na pěknou výstavku děl žáčků místní ZUŠ, která se Mistrovým dílům nejen vyrovnala, ale mnohdy je i předčila.

Ovšem nakonec jsem našel aspoň stánek s pivem a rozhodl se vystát frontu a spravit si náladu. Když na mě došla řada, došel sud, naráželo se a vylévala pěna. „To by se Liškovi, kdyby ještě žil, nestalo,“ utrousil jsem si pod fousy.