Četl jsem v Lounech na maminčino doporučení jeden zajímavý rozhovor s psycholožkou Jiřinou Prekopovou, které letos v říjnu bude 82 let, ale názory má mnohdy svěžejší než já. V lecčems s ní úplně nesouhlasím, ale ve většině věcí jí musím dát za pravdu. Krom věcí dotýkajících se přímo mé role otce mě nejvíce zaujal jeden poznatek odjinud. Prekopová cituje německého filosofa Sloterdijka, když hovořil o tom, že jsme taková pěnová společnost. Například půl planety napře svoji pozornost na fotbalové mistrovství světa a fandí; pak třeba umírá papež, tak se stamiliony lidí soustředí na Svatopetrské náměstí a pláčou, pak se zase koná nějaký koncert, který sleduje miliarda lidí, a jsme dojatí a zpíváme si. A Sloterdijk poznamenal: To jsou takové pěny na vodě, jichž si všímáme jen do té doby, než komunikační prostředky soustředí pozornost na nějakou další událost. Ale vlastně tohle čekání na další velkou pěnu nedává moc smysl, protože jde hlavně o to, všechno si to užít, a co se nám nelíbí, to vyhodíme na smetiště doslova nebo obrazně. Staré se hladce nahradí novým, a tím svět jen drobíme.
Často se zamýšlím nad tím, do jaké míry podléhám tomuto pěnovému efektu já sám. Tím, že nepouštím televizi a v radiu poslouchám jen divadelní hry a čtení na pokračování, a hlavně tím, že čtu knížky, které vyšly před dávnými lety podle vlastním osudem ukutého klíče, do jisté míry tomuhle jednoduchému vidění světa unikám. Ale všímám si rovněž toho přebíjení starého novým právě i v tom svém duševním světě. A tou pěnou jsou pak články zde na soběpisníku. Každý den něco nového, ke starým věcem se sice občas vracím v odkazech, ale už je neoživuji, většina článků vyzní do ztracena, hodně jich končí na smetišti. Kolik nedokončených cest, kolik nedočtených knížek, kolik načatých příběhů? Rozhodl jsem se na sobě pracovat. Občas se vrátím k nedokončenému a budu se snažit jít dál po rozmotané niti ven z labyrintu.
Dnes bych například mohl pokračovat v cestě po stopách Vládi a Máni. Na jaře jsme se vydali do Bystrého, kde se ztrácejí stopy naší Máryš, jež zde na konci první světové války dělala asistentku panu doktoru Drůbkovi. Chtěli jsme najít nějakého pamětníka, který dr. Drůbka ještě zažil. Snažili jsme se nejdříve nalézt jeho hrob na hřbitově, a tak jsme poctivě přečetli všechny náhrobní kameny a zjistili, že tu asi neleží, že je zřejmě pohřben v Praze, kde zemřel.
Na pamětníky jsme se nejdříve zeptali na matrice, ale paní matrikářka sice měla přehled, kdo je ve vesnici nejstarší, ale ne, kdo celý život ve vsi také žil. A tak jsme se u jednoho z nejstarších pamětníků obce dozvěděli, že se sem přistěhoval až dlouho po válce a že jeho bratr dělal ředitele prunéřovské elektrárny a že teď bydlí také v Bystrém naproti sokolovně. A tak jsme se rozhodli ho pozdravit. Nebyl ale doma. Škoda, že jsme se až později dozvěděli, že dr. Drůbek má v sokolovně pamětní desku, to bychom se určitě podívali i dovnitř. Černý prapor nás ale od návštěvy trochu odradil, stavíme se tam příště.
Nakonec nás napadlo, že se na pamětníky zeptáme pana faráře, který nás, jak už víte, pustil do kostela, kde se natáčely scény do Všech dobrých rodáků. Ten už věděl přesně, kam nás poslat. Znal ty dědoušky, co se hádali, kde stála která lavice v kostele před válkou a kdy tu byl pan biskup. O těchto pamětnících, které jsme hledali, ale zase až příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat